Den s tebou bez tebe

Za ranního rozbřesku

po Tobě si postesknu.

Přináším ti pugét

sukulentů

- aby Ti dlouho vydržely.

V čase mezi polednem a jitrem

za pasy, miláčku, se chytnem

dám Ti třicet tři polibků

přesně tolik, jako bylo Kristovi na kříži

- aby moje utrpení mělo smysl.

V poledne, v čase obědu,

do svojí skrýše tě dovedu

tam prozradím Ti nějaké

tajemství

- abys věděl víc, než ostatní.

Po obědě, kdy všichni tráví a v křesle si lebedí

budeš už vědět to, co ostatní nevědí

a sedět budeš

a přemýšlet

- jak rozmotal bys ta lana osudu.

A večer, kdy domů malé děti běží,

Ty poznáváš sám sebe už jen stěží.

Nepřemýšlíš.

Snažíš se kontemplovat

a hledáš jeden z konců lana.

A pak v noci, na kopci,

kde ostrý vítr z tváře Ti vyřezá novou podobu,

abys byl konečně připraven

ulehnout ke mně do hrobu,

budeš už svírat v dlani druhý konec lana.

Škoda jen, že potkala jsem Tě tak

brzy z rána.

A já...pak znova

za ranního rozbřesku,

          po Tobě si postesknu.