Trojice

Francouzské okno poskytovalo jemné světlo, jež sem odrážel protější kopec.

Dusný den končil. Občasné závany západního větru zahnaly beránky z celého nebe nad temeno. Listnáče zářily jako rozpustilé kadeře.

Přítel postavil hotový, ještě nezarámovaný, portrét na stojan. Jeho bratr hleděl jaksi nejistě z plátna. „Chtěl jsem“, poznamenal autor, „ zachytit všechny nepatrné nuance jeho povahy. Kdo jiný by to mohl  udělat lépe, než já?“.

Beránky se rozplizly v šedostříbrnou mlhu, nepatřičnou svatozář sálajícího lesa.

„Příští měsíc mám výstavu, tak tam toto dílo představím jako stěžejní práci mého současného období.“

Jeho bratr byl obyčejný člověk. I vynikající umělec by se dost nadřel, než by vydoloval nějaké povahové odstíny. Snad se přítel nepřecenil. Ještě dnes zachvívají hlubinou minulosti, minulosti ležící v nejspodnějším koutě sklepení, dávné šepoty. Zvěsti, které se sluchu odpírají. + Žena hromadně počala na oslavě+.

Mírná pochvala nic nepokazí. Je to přece přítel a podvečer voní horkou pryskyřicí. Portrét, horní ret úzký, spodní smyslně vykrojený, ježatý knírek, broskvové tváře, smělé hranaté čelo a rezavé, dlouhé, rovné vlasy, hledí ke dveřím vyčítavýma, andělsky modrýma očima.

Cesta vede kolem smuteční vrby. Město si mručí někde za kulisami. Louka povadla. Začaly padat nyjance. Jeden, druhý se rozplácnul v kopretinách. Hnědá břečka stříká po celé krajině. Ten obraz by na výstavu neměl dávat.

Možná až za pár let. Žádné nápadné umístění. Jak mu to říct, jak mu to vymluvit?