37. SUPERKOULE - město / místo - dílo č. 9

 

Hrany šedobílých skal...

Míjím borovice a zakopávám o jejich kořeny. Ze skal se mi vysmívají krkavci a tak si sednu na pařez a přemýšlím jaké by to bylo, kdyby se svět začal zrychleně vracet zpátky. Jak by se borovice zmenšovaly, kolem by chodili jeskyňáři v čím dál tím víc odrbaných hadrech a zase bych viděl jak teče ponorná řeka do kopce a skalní bloky ze zříceného propadání blízké jeskyně se usazují zpátky na místo. 

Vidím pod nimi chodit starého Karla Absolona s kompasem a polní lopatkou...

Musím vstát… strom mi začal odrůstat od zad a já najednou vidím jak jsou skály beze stromů a některé závrty se vyplňují hlínou a kamením.

Zvlášť plošina nad slepým údolím ztrácí les. Usedám na skalní blok, který se právě vynořil ze země a koukám, že zřícenině hradu začínají přirůstat zdi. 

Zase kolem mě jezdí lidi na koních a nad hradem vlaje zástava posledního Voka, pak Hartman získá svůj přídomek...a lidi pečou chleba dole pode mnou na městečku.

Jen ti krkavci jsou stejní. 

Pak zedníci začínají hrad rozebírat, až je tam zase nakonec jen holá skála s obrovskou jeskyní uvnitř....a taky vidím jak najednou zmizely domky a lidi, ale jednou za čas tam projde karavana obchodníků. Z Říma nebo Vindobony... 

A zase je zem v područí bójských králů…

 

Vedle mě si sednul vlk a s tichým souhlasem koukáme spolu jak do portálu nedaleké sluje nějací lidé ukládají popel v keramické misce a žehnají mu kostí, zpívají hrdelní řečí a tančí.....

 

…a pak vidím nosorožce a lvy, trochu se bojím, ale snad jim do doby, než zjistí moji přítomnost zuby odrostou a oni budou hraví jako všechna mláďata

A kolem prochází mamut a troubením mě varuje, že za pár okamžiků vše zalije voda a já budu obklopen bahnem, které za čtyři sta padesát milionů let bude prastarou skálou, na které bude někdy dávno sedět chlap a snít o tom jaké by to bylo, kdyby se svět začal zrychleně vracet zpátky.