Curyšský fejeton

Český fejetonista v Curychu strádá nedostatkem absurdních situaci, tak typických pro jeho rodnou vlast. Bydlím ve Švýcarsku třetím rokem,  a napsal jsem všehovšudy jeden fejeton o místních obyvatelích. Až teď mi osud konečně přihrál další námět.

Se zdejšími českými kamarády -  Tkaničkou, Hankou a Vojtou - hrajeme vlastní obdobu seriálu "Prostřeno". Ten den na mě lezlo každoroční zimní nachlazení. Svým pacientům v podobné situaci doporučuji pít hodně tekutin. Aby kovářova kobyla nechodila bosa, vypil jsem asi hektolitr čaje a jel vyzvednout půvabnou Tkaničku na protější stranu jezera. Čekala nás ještě  40ti minutová cesta do sousedního Pfaffikonu - našimi hostiteli přezdívaného Fakáč. Na pořadu dne byl pověstný guláš doktorky Hanky Prudké. 

Cestou už někde v půlce Curychu jsem se  začal kroutit a hledat místo, kde bych si odskočil,  jsa nyní tak báječně hydratován. A nic. Všude bylo zavřeno. Už se mi začalo rosit čelo, nicméně byla jen malá naděje, že všechnu tu vodu vypotím. Příslušný svěrač fungoval jen na čestné slovo. Představoval jsem si, jak mi jde naproti Tkanička a já jen mlčky kolem ní proběhnu a zničím svou už tak nevalnou reputaci jednou pro vždy. Pak jsem objevil malinké parkovišťátko u jezera. Rychle jsem tam zaparkoval a vyběhl ven. Močení na veřejnosti je ve Švýcarsku téměř hrdelní zločin a jako takové je  poměrně přísně pokutováno. Pochopitelně jsem  se snažil, aby mě nikdo nezahlédl. Jediné místo, kam nebylo shora z parkoviště vidět, bylo na molu u jezera. Nezaváhal jsem, protože jsem neměl na výběr. Rozhlédl jsem se na všechny strany. Byla  tma a nikde kolem ani živáčka. Jen pod molem plavala nejspíš kachna, protože se odtud ozývalo šplouchání.

Mužským čtenářům nemusím v tuto chvíli nic moc vysvětlovat. Zbytku světa prozradím, že my muži se při čůrání rádi strefujeme na cíl. Na pisoárech máme nakreslenou mouchu nebo jiný terč. Někde dokonce mají  i malinkatý míč, který se proudem snažíme dostat do miniaturní branky. Jsme zkrátka od přírody hraví. Teď mi pod molem plavala taková zvláštní bójka. V podstatě velmi vhodný cíl pro soutěž, kam až dočůráš. Čůral jsem hezky zvesela v zimní noci na bójku.  Pak se stalo něco hodně nepravděpodobného. Opravdu velmi nepravděpodobného. Bójka se začala zvedat a promlouvat ke mně. Chvíli jsem se zmateně rozhlížel. Nepožil jsem žádné halucinogeny,  a přesto bylo zjevné, že bójka mi něco dost naštvaně německy říká. Nepřestával jsem fascinovaně čůrat, ale za malý okamžik jsem byl schopen rozpoznat ve tmě... brýle a šnorchl. Močil jsem na instruktora nočního potápění! Možná měl chvíli pocit, že ho zahřívám hadicí s teplou vodou. V lednu musí být při potápění zima. Pak už to bylo "kdo z koho". Pořád jsem čůral, protože to nešlo zastavit. Cvalem stranou (můj tělocvikář by měl velkou  radost z kreativního využití této idiotské  cvičební figury), jsem se moče (báječný přechodník) snažil dostat k zaparkovanému autu. Potapěč překotně odhazoval na molo ploutve i závaží a snažil se marně vylézt z vody. Já už jsem  jen zlehka vyklusával směrem k mému přibližovadlu. To celé  s velkým šťastným úsměvem na tváři. Konečně mám námět na svůj první curyšský fejeton. Doufám jen, že si nezapsal SPZ mého auta. To mě pak tento fejeton příjde hodně draho!