Světlo

Světlo

Každý má příběh, který může vyprávět. Po naší smrti se vypráví o nás. Kdo nás znal, tvoří nostalgické vzpomínky. Ale jednou se to musí stát, je to součást života – SMRT.

Člověk, který miloval, byl zrazen a odpustil, stál uprostřed silnice, uprostřed tmy. Byl sám v noční krajině, v bouři, která svým deštěm smývala jeho bolest. Stál a snažil se na nic nemyslet, ale vybavovala se mu jeho minulost, vše, co dokázal. Viděl své smutné, bolestné, ale i šťastné chvíle, které zažil, aniž by na ně kladl důraz. Jakoby se zastavil čas a vše šlo kolem něj, on to nevnímal. Nebyl schopen pohybu, byl promočený, vítr si hrál s jeho vlasy a životem, ale stále necítil chlad a ani strach.

Celá jeho minulost se promítala, že to vypadalo, jako kdyby se díval na film. Film, který hrál dokola, hudba byla smutná a tichá, psaná jeho srdcem. Viděl sebe před lety, jak dělal chyby a trpěl, jak ho přátelé zavrhli a on zůstal sám. Ticho bylo jeho nejlepším přítelem.

Najednou rozeznával teplo a chlad, tmu a SVĚTLO. Světlo auta, které se blížilo k němu, déšť mu padal na jeho ramena, nesl břímě tohoto světa, ale bojoval. Byl na boj sám, přesto to nevzdával. Duše, která krvácela, tělo, jenž nejevilo známky života. Bral dech, bral radost a smích, dával jen prázdno do našich srdcí, do našich těl – byl to život.

Spatřil záři, která mu svítila do očí a vzala existenci. Viděl své milované, kterým byl schopen i zradu odpustit. Všechno bylo zahalené v mlze nostalgie.

Stála proti němu. Nedýchala. Tep srdce byl rychlejší než život sám a pomalejší než smrt. Měla strach. Nebyl to závod, ale okamžik plný naděje, odpuštění, milosti, něhy a bolesti.

Mokrá křídla, která nebyla vidět, mokré vlasy, jenž blonďatými loknami doplňovaly její nevinnou tvář, její vzezření. Pronikavé oči, které nebyly čistě modré, chytaly zvláštní barvu. Hluboká, zároveň křišťálově modrá s nazelenalým nádechem trávy a květin, které dělaly radost každému. Třpyt vlasů zářil jako její nejistý úsměv. Něco na ní vynikalo, nebyla zdejší.

Zamrkal, ale na víc se nezmohl. Nevěděl jestli dívka, která stála proti němu, byla opravdová.

Nejistě pohladil vítr, jenž byl kousek od její tváře, jeho rozechvělá dlaň se dotkla její hebké pokožky. Nenacházel slov a ona neztrácela na kráse. Něco nádherného a tajemného se skrývalo za jejíma očima, jenž hleděly na jeho tvář.

Déšť, vítr i bouře – vše sílilo, ale oni to nevnímali.

Byla bledá a on byl ztracen v její kráse, která se drala z jejího srdce na povrch.

Světlo mu vzalo život, ale tento okamžik ho navracel zpátky. Procházel životem sám, dlouhá osamělá cesta ho doprovázela všude. Teď stál tady s dívkou, tak nádhernou a přitom tajemnou.

Vše mohlo být beze slov, protože někdy ticho stačí, někdy jsou slova málo a neřeknou, co říct mají.

„Co jsi zač“ - ptaly se nejistě jeho oči, jenž skrývaly strach z doposud nepoznaného, jemu neznámého. Odpověď, kterou přečetl v její tváři, ho překvapila. Polkl, ruku stáhl z její tváře a roztěkaným pohledem na ni hleděl. Ona se ani nehnula, žádné chvění, žádná známka života, byla pořád stejná a vyjímečná. Nechápal, co se to děje, co je pravdou a co lží. Němé výkřiky do tmy zaplňovaly prostor, ve kterém se nacházeli. Díval se zranitelně do jejích očí a netušil, co bude dál. Najednou tam stál úplně sám. Ona se rozplynula, ztratila se do mlhy nostalgie. Navrátila mu život.

Světlo se zastavilo těsně u jeho postavy, u jeho těla, to ho teprve probralo z minulosti.

Přežil, ale nevěřil kouzlu okamžiku, který právě zažil. Nebo nezažil? Její bledá tvář – téměř mrtvolná, její oči – tak nádherný svět se za nimi ukrával, její křídla, postava a její slova.

Už nikdy ji nespatřil, ale nikdy nezapomněl.

Slova, která vycházela z její tváře, ho dostala do kolen - „Jsem Tvůj život“ - řekla tiše a zmizela.