Chmur

Mít vše a přesto nebýt šťastný. Je tohle normální proces? Nebo se nacházím v bujaré pubertě a stále nevím, kam mám složit hlavu? Do jakého klína? Vždyť je na světě tolik vábivých klínů, milých, přítulných. A třeba i tohle je jedna velká lež. Slovo navždy. Fuj, jak se mi příčí! A kor když se kloubí věty "láska navždy" a "nic netrvá věčně".

Chyť se svého snu, slečno M. a nepouštěj se ho! Jenže, co je mým snem? Dřív to bylo tak jasné a zřejmé. Vyjdete jednu školu, dále druhou, nějak se ta cesta sama otevírá. Ale jak víte, že je to ta správná volba? Děsím se, jsem divná? Nebo se probrala ze spánku a zjistila, že člověk potřebuje smysl života? A jaký je ten Váš?

Probouzím se každé ráno s pocitem, že se něco má stát a ulehám s tím, že třeba to málo, co ten den činilo dnem, bylo tím smyslem. Ale je tomu tak?

Přála bych si z jedněch úst slyšet: „Jsem na tebe pyšný.“

Což mě přivádí na další myšlenku, bez práce nejsou koláče a přestaň se litovat, nebo tě (sebe) kopnu do prdele!

A tak si svou malou mini komedii/tragédii musím vyřešit sama.