Pan Zámečník se zase zbláznil

Od rána do večera chodil po dvorku, v malých kruzích obcházel kovovou mřížku kanálu, ze kterého vycházel štiplavý zápach moči, tím palčivější, čím výš na obloze stálo slunce. Pan Zámečník třímal v ruce topůrko sekyrky, při chůzi se klátil do stran, chvílemi zlověstně, chvílemi plačtivě mumlal nějaká slova, kterým nebylo rozumět. Už zase ho žena poštvala proti sousedům Vašíčkovým. Pan Vašíček byl tichý, až zakřiknutý hubený človíček. Byl vděčný své ženě za to, že se stal jejím manželem zrovna v době, kdy se schylovalo k tomu, že by byl, coby sudeťák, odsunut po válce do Německa. Vašíčkovi neměli žádné děti ani příbuzné, jejich život byl šedivý, stejně jako život manželů Zámečníkových, také bezdětných. Obyčejnost všedních dnů si manželská dvojice zpestřovala důmyslnými hrátkami na nenávist a lásku.V láskyplném období se oddávali přátelským posezením, tu v obýváku paní Vašíčkové, tu v kuchyňce paní Zámečníkové. Čas od času došlo však ze záhadných důvodů mezi ženami k nedorozumění. Paní Zámečníková i paní Vašíčková se začaly vášnivě nenávidět. Do šarvátek zatahovaly i své manžele a nutily je k odplatám za křivdy skutečné či smyšlené.

A proto nebohý pan Zámečník, dle příkazu své milované ženy, obcházel smrdutý kanál, chvílemi postával na nerovném kamenném chodníčku vedoucím k suchému záchodu. Nájemníci domu nemohli vykonat svou potřebu. Slunce zlatilo svými paprsky nabroušené ostří sekyrky a nikdo   nepochyboval o tom, že by pan Zámečník vykonal na manželech Vašíčkových a možná i na ostatních obyvatelích domu krvavé dílo zkázy. Naléhavou potřebu bylo třeba vykonat do nočníků či jiných nádob, používaných rodinami jen v období mrazivých nocí. Pan Zámečník kolem poledne už jen chroptěl, plešatou hlavu měl sluncem spálenou. Kolem třetí hodiny odpolední jej manželka povolala domů a ostatní obyvatelé domu opustili svá místa za záclonami..

Pana Zámečníka odvezli následující den, nebylo to poprvé, na psychiatrické vyšetření, kde páni doktoři usoudili, že delší pobyt v léčebně prospěje jeho neklidné duši.
Za týden vzala opuštěná paní Zámečníková paní Vašíčkovou na milost a opět spolu sedávaly v družném hovoru, okupovaly lavičku v přilehlé zahrádce, švitořily a pomlouvaly ostatní partaje.
Především hlučící děti sousedů jim cuchaly nervy. Paní Vašíčková vysílala svého muže, aby vykázal povykující mládež na ulici. Pan Vašíček se potichu  přikradl k hrajícím si dětem. Rozběhl se a nakopl silně do zadní části těla nešťastníka, který nestačil včas utéct. Nakopnutí bylo často tak bolestné, že mnohé z dětí mělo na zadnici modřiny. Rodiče takto postižených pak bouchali vztekle na dveře, ve snaze ztrestat pana Vašíčka, ale jen ticho jim bylo odpovědí. Zbabělí manželé se skrývali uvnitř svého bytu.

Paní Vašíčková byla nemocná na srdce, dopodrobna rozebírala svou nemoc s každým, kdo byl ochoten jí naslouchat. Jednoho dne se již neprobudila a pan Vašíček zůstal sám. Byl na své ženě závislý, starala se o něj jako o své dítě. Týden po pohřbu, když se pan Vašíček neobjevil na dvorku ani na ulici, ohlásili sousedé tuto skutečnost pánům od veřejné bezpečnosti. Ti pak násilně vnikli do bytu a nalezli pana Vašíčka mrtvého. Oběsil se na klice od dveří.

Do opuštěného bytu se již noví nájemníci nenastěhovali, protože manželé Zámečníkovi vzápětí podali žádost na OPBH, aby jim povolili rozšíření jejich bytu jedna plus jedna o byt jedna plus jedna, který patřil manželům Vašíčkovým. V celém domě byly pouze byty jedna plus jedna a nově vzniklý byt tři plus jedna se stal zdrojem závisti ostatních nájemníků. Paní Zámečníková jen zářila, celý byt znovicírovala a zvala sousedky z okolí na čaj a koláče. Také k dětem byla po nějaký čas přívětivá, už jim nenadávala do špinavých parchantů a občas je obdarovala odpudivě vyhlížejícími lepkavými bonbóny. Děti ihned, jakmile paní Zámečníková zašla do svého bytu, bonbóny vyhodily do nejbližší popelnice. To proto, že paní Zámečníková měla neustále u nosu průhlednou kapku, kterou otírala do rukávu.
Pan Zámečník už nevyhrožoval sousedům sekyrkou a jak šel čas, zahrádka za domem zarůstala plevelem, protože o ni nebylo řádně pečováno, tak jako za života manželů Vašíčkových. Ale i bez jejich pomoci každým rokem na jabloni uzrávala jablka, na švestce  švestky a za dalších čtrnáct dní obsadily misky v kuchyních šťavnaté hrušky.