Bezejmenná povídka - část první.

Slyším dětský pláč, ale nevidím nikoho plakat. Prohlížím si všechny lidi na zastávce, ale nikdo nepláče. Nechám to tedy být, asi mám horečku, třeba blouzním. Ale ne, už zase pláče! Volá na mě jménem. Kde je? Chci mu pomoct, ať je to kdokoliv. Rozhlížím se, ale nikdo nemluví, všichni jen z ledu vytesáni čekajíc na autobus. Zavírám oči a snažím se tu chvíli přečkat. Po nekonečném nádechu se opět podívám na hodinky. Jede to až za půl hodiny! Super. Taková zima, mám pocit, jako by se ze mě stával kus ledu, jenž nezná city. Pláč na malý okamžik utichnul a já se mohu věnovat svým představám o horké vaně. Horká voda, jenž se přilévá do kotle, teplo, které s láskou vítám.

„Kamčo? Kamčo?“, už zase ty hlasy, ne, já nehcci. Snažím se zavřít oči a volání ignorovat. Ale . . . Co když se něco děje? Někdo je opravdu ohrožen? To nemohu dopustit. Podívám se kolem sebe a přede mnou stojí kdosi. „Tak přece jsi to Ty, Kamčo.“, promluvila na mě záhadná osoba. „My se známe?“, neodolala jsem. Bytost, prohlížejíc si mou tvář do každého detailu, se nadechla a rozezněla ve svém hrdle smích. Stále jsem čekala na odpověď. „Máš se mnou něco neuzavřeného, drahá“, s úsměvem pravila osoba, jenž viděla jsem ji poprvé. „Lituji, ale já si opravdu na nic nevzpomínám“, snažila jsem se ve skrytu duše připomenout sama sobě, co je ta osoba zač a o čem mluví. „Kamčo, Kamčo..“, vydechla s úsměvem. „Zachránil jsem Ti život, Ty si opravdu nevzpomínáš?“, s těmito slovy jsem si snažila vybavit všechny situace, kdy jsem mohla být mrtvá.

„V noci.. Stála jsem na kolejích a přemýšlela o životě. Klečela jsem a prosila kohokoliv, aby mne vyslyšel a pomohl mi udělat život lepším.. Byla tma, mračna zakrývala měsíc a já neviděla přes slzy. To, jak na mne kdosi zavolal jménem a já se probrala, unikla jsem blížícím světlům vlaku, tohle myslíš?“, vyprávěla jsem překvapeně.

„Ne, to opravdu ne“, zasmál se muž, jehož oči byly pekelně černé s nádechem hnědorudé barvy. „Myslím tu noc, kdy jsi pospíchala pryč od hádek, nechtěla jsi poslouchat křik a nastartovala auto... Odjížděla pryč.. Tma a jakýsi chodec, který stál uprostřed silnice“, pokračovala osoba s přiblížením. „To Ty jsi tam stál a díval se na mě?! Mohl jsi mě zabít! Vrazila jsem na poslední chvíli do stromu a ležela měsíce v kómatu. Proč jsi tam stál?“, on mne nepřerušil, ale jeho odpověď byla překvapivá.

„Ne, hlupáčku, to jsem nebyl já. Já Tě z kómatu probral, víš?“, pohladil mě současně s těmito slovy po vlasech. „Ale, ale... Lékaři říkali, že to byl zázrak!!“, napadala mě spousta otázek.

„Zázrak“, zasmál se muž stojící proti mně. „Ano, i tak mi občas mnozí říkají“, pousmál se pobaven touto přezdívkou.

„Já …  Ztrácím se, nevím, o co Vám jde“, byla jsem čím dál tím zmatenější. Připadalo mi, že je to věčnost. Kde ten autobus je? Ještě 10minut! Nevěděla jsem, co mám očekávat.

„Tak, kdo tedy jsi?“, navrátila jsem rozhovor k tykání.

„Začal bych otázkou, jestli vůbec jsem. Možná jsem výplod Tvé fantazie, jako byl ten dětstký pláč, který Tě děsí do teď.“, bez gest odvětil. „Jak . . . Jak o tom víš?“, nevěřila jsem mu a ani sobě, nevěděla jsem v tu chvíli nic. Čte snad myšlenky druhých? „Každý víme své“,pokračoval v nejistých odpovědích, které zároveň nic neříkaly. „Mohu Ti říct,kdo jsem, ale musel bych Ti pak vzít duši a tělo nechat na pospas zlým silám.“, řekl se zahádným posunkem. Přemýšlela jsem nad jeho barvou očí, bledou, téměř mrtvolnou barvou pleti a ty vlasy. Tak černé vlasy jsem neviděla.

„Takže … Super..“, přemýšlela jsem nahlas, až jeho tázavý pohled mě probral. „Takže jsi nějaký blázen, který holduje satanismu?“, řekla jsem lehce s nadsázkou, počítala jsem s tím, že tuhle osobu už nikdy neuvidím a nemusím jí brát nikterak vážně.

Zasmál se hlubokým hlasem, „ne, ne, ne, drahá.. Ty mě opravdu dokážeš pobavit. Jsi vtipná, je Tě škoda na mé smýšlení, ale jinak to nepůjde..“, řekl a bylo na něm vidět, že stále přemýšlí nad mou větou o okultismu.

„Kdo jsi?!“, řekla jsem, v mém hlase bylo cítit, že jsem zvážněla. Přestávala mne bavit hra, kde on ví vše, já nevím nic, je to téměř jako za dob studování, kdy u zkoušení padla otázka, profesor věděl vše a já nevěděla nic. Lepší je hra na pravdu, nalít čistého vína do sklenice, nechť Satanášek promluví, ať řekne, kým vlastně je. „Ale, ale.. Nehněvej se hned.. Vypadáš jako ďáblův posel.. Jsi rozkošná, když zuříš“, touto větou ve mne dokázal podpořit oheň a v očích žár. „Nechte mne být, nic od Vás nechci, neznám Vás, tak dělejte, prosím, to samé.“, řekla jsem téměř ztrácejíc síly s tímto hádáním a přemýšlením a odvrátila jsem svůj zrak na hodiny, které značily, že schází poslední minuta. Tik, ťak, tik, ťak. Hodiny tikaly potichu, přes všechen hluk autobusů a štěbetavých lidí. Už zase ten pláč. Rozhlédla jsem se kolem a hledala ono uplakané dítko, čekajíc na spásu, avšak nebylo nikde a ani záhadný muž. Byl to doopravdy jen výplod mé fantazie? Slyším hluboké vibrace, tóny, které nedokáži vstřebat. Aha, přijíždí autobus. Přicházím tedy k frontě, která se tady brzy vytvořila. Po pár minutách stojím na schodech autobusu, platím řidiči za lístek a konečně se vydávám domů. Přemýšlím nad tou osobou, jenž se mnou mluvila – pravda nebo lež? Již si nedokáži vybavit jeho tvář a jeho slova si vybavuji jen s velkou těžkostí.