Afrika pět

„Marrákeš je město, kde nakópiš všecko, cos nikdá nechtěl, ale dostaneš to strašně laceno.
Nic bech za to nedal, že meze jeho névěči skvoste patři ščáva z čerstvéch pomeranču, točená zmrzlena a hotelová cimra s větrákem; ale pruvodce omanotě stál za svym, že só to Saadsky hrobke, medresa a náměsti Djemaa El Fna. Tož sme se všeci, až na te vevrhele a střevni potižiste, vepravile to nádhero zvizityrovat.
Co tě bodo vekládat, hrobe só hrobe, nic veselyho. Ale hneď potem sme navštivile medreso. Do té dobe sem bel teho míněni, že medresa je povětrná ženská, nevěstka a prostopášnica. A nevěřel bes - je to škola pro islámsky bohoslovce! Dalši zastávkó bela mešita Konkubina, a to mě ož doplantalo načesto.
Oklednil sem se až před hotelem Mamounia. Tož v něm béval a maloval Winston Churchill, jak o něm básnila Tónkova tchyňa! Mramór a zlato, šomici fontáne, kolonáde a kópele, zahrado s palmama a olivovnikama, to všecko sme neviděle, anóbrž nás dovnitřko nepostile. Ale muhl sem si řict - béval toď Churchill, Roosevelt, Chaplin a muhl aji Křópal, kdebe měl v kešeni deset tisic dolaru. Hneď sem věděl, že Mamónia se temo podniko nenadává náhodó.

Névěči brajgl, co sem v ževotě viděl, se rozpótal k vičeró na náměsti Djemaa El Fna.
Měle tam sraz snaď všeci móřenini z celyho Maroka. Ledo, jak na Václaváko, kdež se zvonilo kličema. Muhls vidět kékliře a akrobate, derviše a bajadére, zpěváke a vepravěče, kresliře po rokách a ospávače hadu, vagabunde a darmošlape.
Z kotlu, pánvi a brutvanu stópale omamny vuně lákavéch orientálskéch pochotin a na velekéch stolech bele veskládany kopce nevidanéch plodu, cezokrajné zelenine a néroztodivňéšiho ovoce. Nabizele tam kuskus, tajine, harire, kebabe a rožněny masa všeckéch drohu, hromade reb, hleméžďu, škebli a inšich potvor.
Bel sem tě, jak v Jiřikovym viděni. Čočel sem a hleděl.

Marokánec, ten se, pravda, može podivat zadarmo, ale chraň pámbu, kdež se zastavi cezenec. V to rano je na nim přelepené véběrči. Zavadiš kótkem oka o kopec hader, v kerym se cose mrská, jak trdlo v máselnice a než tě trkne, že de o vestópeni břešni tanečnice, ož se diskotoje o ceně za ten letmé pohled.

Očeněné tyjátr tam předváděle zaklinači hadu. Jeden chlapik seděl na tepicho, nohe zasokovany do paragrafo a z košéka před nim čóhala kobra, jak veka ze siťovke. Najednó začal derviš flákat brélovca piščaló hlava nehlava, jak žeto na mlatevni. Ten sebó, to se rozomi, migal na všecke strane, abe téch bóchancu moc nechetl, a tož to chvilama aji vepadalo, že tancoje. Spokojené hadař zadol do flaute a všeci poslochači, na smrť veděšeni, skočele naráz dva metre dopředo. Po tem, co se ojistile, že jim za prdeló nebrzdi šnelcok, s ólevó hlaseto vedechle - ááááách! Pištec chebně vehodnotil, že se dostavil sokces, a předal eště pár slok navic.
A co čert nechtěl, znenazdáni o mě stál inači košoláč s nataženó pačmachó a meldoje: Salut, mon ami! L'addition! Pourboire s'il vous plait!

To ož sem věděl, že se mosim zatvářet co névic insolventně a hledat, kde nechal tesař diro. Ale véběrči bel ke mně furt jak přešeté, pravě: Photo? Tu voudrais photo?
Meze tym mně třeti komediant věšel na krk krajto, dlóhó, jak hasečskó hadico.
Já so rozvážné, laskavé a dobrácké pantáta, jak me, klosti postarši Hanáci, omime bet; šak mě znáš. Pokáď mě ale nekdo nenasere!
Jak sem bel z teho šizuňka celé rozcabóřené, čapno nebohyho plaza za ocas, zapráskám s nim nad hlavó a ženo móřenina po renko, jak zdotó kozo, pořvávaja: Já tě dám platit! Deť se to piščeni nehodi poslóchat ani zadarmo, te mrťafo jeden! A s takovó smrdotó sciplotinó se nech vefotit sám!

Barak alláh ufik! Hambanya halama! oponoval eště chvilo zeskochtivec v rodnym jazeko, ale po každym švihnoti hadem, zmuhl se ož akorát na:  Au! Au! Au!

To tě povim - v ževotě sem neviděl tak bílyho čerňocha! Tož sem se nad nim ostrnol, vrátil sem mo naklepanó krajto a povidám take: Au! Au revoir!

Co tě bodo vekládat, aplaus mělo to naše představeni nevidané. Němci po nás házele eurama, Angličani librama, Arabi dirhamama a Češi závistivéma pohledama. Japonci si mě fotile ze všeckéch stran a pruvodce našeho zájezda, celé ščastné, že na mě konečně natrefil, povidal, že mosim honem do hospode, kde na nás ostatni ož celó věčnosť čekajó s večeřó.

Moc se mně, pravda, nechtělo, bev hlavni hvězdó večera.
Ale kdež nás na drohé straně teho renko lapil paňáca, vešňořené jak alegorigké vuz, od hlave k patě ověšané hrnkama a měchama s vodó, a dožadoval se foceni za za deset dirhamu, poznal sem, že my postaveni lokálniho hrdine se povážlěvě naklonilo a šil sem bez camráni.
Ani sem tě nebel buhvijak hladné. Spiš zvědavé. O každé poolečni vévařovne si lebedile horde omóněnéch Arabu a náramně si šmakovale na kozich hlavách, telecich nožečkách a sekanéch jehněčich játrech s ovařenym mozečkem. Neco takovyho be našenec ani nepokládal za pokrm, nanévéš za cestovatelskó zajimavosť, ale protivá gosto žádné dyšputát, no né?

V hospodě bela hlava na hlavě. A jak sem tak vizityroval kolem, mimo bab z našeho zájezdo - sám chlap. Móřenini ococávale čaj, mlsale cokrovinke, blézale zmrzleno, mudrovale vespolek a furt si mě poočko měřele. Bel to takové nepěkné pocet, jak kdež sediš v čekárni o zobařa a néni tam nic ke čteni. Tož sem šťóchl loktěm teho delegáta a ptám se: Te, senko, poslóché, to je snáď ten Gay-club, né? Kde só všecke žensky?

A von na to, že néspiš doma, jelekož to o machometánu tak chodi. Donedávna pré nemuhla moslimská roba před cezim chlapem ani okázat hobo! Venkovsky Arabke tento obečej chovajó dovčel, tož se hastrošijó do oděvo, zvanyho burka. To só hábe, kery zakrévajó celó figoro komplet, akorát před očeskama je špehyrka, pošetá séťovinó.

No rychtyg! Hófec podobně vemustrovanéch strašáku sme přece ož potkale o té veleké mešite, né? Dlóhy hábite, na palecich hadre a přes oče siťovka, lepl sem oraženě delegáta po zátelko, tos mě nemuhl opozornit hneď, že só to babe? Já sem meslel, že je to zájezd včelařu!