Přesto tě stále miluji.

Naše krásná
milovaná, úžasná 
nikdy-se-nemýlící

Bellinda 

stojí uprostřed pokoje a křičí.

Je to nejlepší, co v životě potkáte.

Je ztělesnění ďábla,
i když to není vidět.

Za holčičkovským čelem jsou pekelné plameny.

Nikdy neuvidíte nic špatného,
ale všechno, co ona má a vy ne,
všechno je to důvod, proč byste se měli stydět.

Styďte se. Ona žije, vy hnijete,
ona přežívá a vy se smějete.

Vypadá mladě,
ale je stará jako smrt sama.

Není divné,
když se přirovnává ke smrti?

Ona není divná.
Je to nejnormálnější stvoření, co kdy potkáte.

Chvíli se řezala,
ale pak řekla, že už na to nemá čas.

Tancovala v dešti a myselela přitom na světlo.

Hledala japonskou zahradu
a ztratila se přitom v jediné ulici.

Nezná cestu k minulému životu.

V mém životě chybí.
Každé ráno jsem vídala světlo
- jisté a stálé světlo - 

světlo tvojí lásky.

A pak jsi odešl.
Můžeš to nazvat jakkoli jinak. 
Ale tohle je fakt.

Nebudeme si nic nalhávat,
rok a půl jsem strávila s někým,
kdo neměl ani tušení,
že se za jeho zády koukám jiným směrem.
 

Nebudeme si nic nalhávat,
rok a půl jsem to byla já.
Ty jsi to věděl.

Celou tu dobu, 
jak čas rychle plyne,
říkám si,
proč jsi mi to tenkrát nemohl říct?!

Stačilo by naznačit.
Říkali mi, že jsem zamilovaná.
A já jim nevěřila.
Kdybys mi ty řekl,
že tě miluji,
jen bych přitakala.

Kdybys mi ty řekl,
že za rok a půl budu litovat všeho, co jsem řekla,
snažila bych se nechat si zadní vrátka.

Chtěl jsi se stát mojí lampou.
Ale spálil by sis prsty.
A za to přece nestojím.                        Ale tys za to stál a teď to vím.

Pozdě přijít prosit.
Všechna ta hořkost z tvého odchodu zůstává ve mě.
Vzpomínáš, jak jsem zahořkla?

Přesto tě stále miluji. 

Ta věta probouzí smutek,
vzpomínám, jak jsme byli dva.
Říkals mi, že vždycky pro mě budeš,
tak proč jsem sama?

Přesto tě stále miluji.

Vzpomínáš, neříkej že ne,
dělala jsem zbytečné scény, 
psala ti SMSky z dovolené,
dělala si z tebe legraci.
A pořád dost slov utrácím.