Kalendářní mezník

                                                             KALENDÁŘNÍ MEZNÍK

     V lese se vždycky určoval čas podle událostí, ke kterým kdy došlo. To či ono se stalo toho roku, kdy padl velký dub u paseky, kdy sama ta paseka vznikla ohněm po úderu blesku nebo když se do jeskyňky ve skále pod viklanem nastěhoval nový skřítek. Některé z těchto mezníků byly i velmi podivné, a jedním z takových bylo i určení „když hejkal dělal ten ohromný rámus.“ Vzhledem k tomu, že hejkal dělá rámus skoro pořád, muselo to být opravdu něco extra. A také že bylo, on se totiž smál. Ne tak jako když někoho straší, ale opravdu, naplno, a byl to jekot tak příšerný, že tuhla krev v žilách i míza pod lýčím a lidé v nedaleké osadě zapalovali svíčky. Smál se, ostatně jako každý, kdo byl tenkrát nablízku, nešťastné příhodě bludičky od tůňky v mokřinách. Bludička ovšem nesla ten výsměch velmi těžce a každá připomínka té události ji dodnes hněte.
     Vydala se tenkrát dost daleko lesem za jakousi skupinou zbloudilých lidí, kteří ztratili cestu a bezhlavě se motali sem a tam. Před takovými stačí napodobit člověka s lampou a jdou za ní jako ovce až k mokřinám. Pak se jim ukáže jako svítící okno, oni sejdou s pevné země a už jim čvachtá v botách. Když kolem nich trochu zakrouží, zamotají se a jsou její.
     Jenomže to bylo od domova trochu dál, než byla zvyklá, pospíchala a ve svém nadšení pro věc si nedala pozor, kam šlape. Překročila bludný kořen a náhle sama nevěděla kudy kam. Zoufale chodila po cestách i houštím, zprvu skutečně nějakou chvíli sledována tou ztracenou skupinou zbloudilců. Poznávala známá místa, ale cestu od nich domů nenašla; dostala se až na kraj lesa, nic jí to však neřeklo. Kolem sebe cítila výsměch, jak se všichni okolo baví jejím neštěstím, vždyť aby bludička zabloudila, to se hned tak nevidí. Nakonec vypukl nepokrytý smích, kterému dal hejkal korunu.
     Až svítící pařez se nad ní slitoval, on je spřízněn na obě strany, jak s bludným kořenem, tak i s bludičkou. Nějak to zařídil a po podivné proceduře bludička mohla zase jít, kam chtěla. Zdrceně se dovlekla domů k tůňce a tam pak hořce plakala hanbou a ponížením. Taková ostuda! Dlouho potom trvalo, než si troufla vyjít ven do lesa. I po takové době se jí ale zdá, že okolí je plné posměchu a každou zmínku o hejkalově tehdejším vřískotu vnímá jako narážku na svoje utrpení.
      „Buď ráda, že je to takhle, ty hloupá,“ utěšuje ji skřítek zpodviklanu, „jak by se to asi říkalo, nebýt toho hejkalova řevu? ,To bylo tenkrát, když bludička zabloudila, tamto se stalo hned potom, co bludička netrefila domů,´ líbilo by se ti to víc?“
     Že mohlo být ještě hůř ovšem neznamená, že takhle je dobře. A kdyby alespoň šlo jen o to zabloudění! Tomu by se s takovým odstupem času dokázala i sama zasmát. Ale že ty lidi, tu skupinku zbloudilých poutníků tenkrát ve své zmatenosti vyvedla z lesa do bezpečí, to snad už nikdy přes srdce nepřenese. Tím je celá událost mnohem více hořká, proto každá její připomínka bolí dvojnásob.