Těžké dveře

Vzpomínám, sedím a poslouchám tóny mé oblíbené melodie, která se mi line ze sluchátek. Je to jako studený obklad, který mi někdo přiloží na čelo, když mě třeští hlava jako střep. To si nechám líbit, říkám si, ale najednou se mi po tvářích kutálí slzy jako hrachy. Jen cítím to teplo a jsem tam. Ten pocit dobře znám, vím co bude následovat. Ten pocit mě pronásleduje, jako bych mu patřila. 

Vidím obrovské dveře, jsou tak těžké, ze všech sil se je snažím otevřít. Proč jen jsou tak těžké?

Nevíte? Ale já vím!

Nesou totiž  tíhu, co já sama neunesu. To si uvědomuji, ale já prostě musím, musím je otevřít. Musím, abych se dostala za ně. Prosím dovol mi to!

Věřím tomu, že za nimi je to, na co občas myslívám a těším se na to, jaké to asi bude? Vidím naději, dokonce i cítím, jako by mne dýchala na záda. Zkusím se alespoň zasnít....

Běžím po louce plné květin, bílé šaty jako sních za mnou vlají, vítr si hraje s mými vlasy a já vím, že to vyšlo. Přece jen to tu je. Je to výtvor mé mysli, je to sen?

Cítím jak mne kdosi chytá za mou ruku, otočím se a vidím, že jsem to dokázala, je tu semnou a je šťastná. Nejlepší pocit, co znám. Dokonce lepší, než studený obklad na mém čele. Jsi to ty mami?

Každý máme právo být šťastný. Nebo snad někdo ne? Já tomu věřím a to je důležité. Víra, ano to je ta co mi jednou pomůže otevřít ty těžké dveře, neotevírám je pro sebe. Já nic nechci, jen sakra otevřít ty dveře!!!!!