X.pokus

Tiše se sklání věčnost nad mou duší, stejně jako pregnatní hlavice ječmene  na poli se uklání a opile kývou ve větru.

Trhám si vzteky peřinu dlouhými drápy a babička mi vypráví pohádku o sedmero krkavcích, na lustru se převrací kaligrafie, žluté světlo v místnosti, odstín vyšisovaného plastu, kdysi žlutého stínidla.

Zahraješ si se mnou dámu, babi? Chci hrát, prší, usínám a zase se vzbouzím o dvacetpětlet později spocený a rozdrcený zimnicí. Kde to jsem? Klepou se mi ruce, zima, potím se a zuby mi cvakají o sebe pravidelně, jako když vlak jede za polem u babičky po kolejích Hněvicemi na Prahu či Ústí. Ale to je druhá babička a je to jen dvacet let zpět. 

Přestal jsem pít a krom delirií mi zbývají jen sny a paměti mé babičce....