Paranoia

Začínám se děsit svého vlastního pokoje, víc něž jakýchkoliv jiných. Vše je najednou tak neznámé. Bojím se zavřít oči, abych po jejich otevření neviděla stvůry z mé hlavy.. Nechci spát, nevěřím tomu pokoji. Je jak důmyslná past, polapí mě a už nepustí. Můžu jen tiše ležet a doufat. Že pod postelí není mnou vybájený běs.

Nevím ... chce se mi spát. Ale strach to nedovolí. Občas HO totiž uvidím. Posedává v tmavých koutech a usmívá se. Říká si Jeff. Strůjce mého utrpení. Nikdy bych nevěřila, že je jen zjevem z mé hlavy. Prostě ... neexistuje. Přesto ho vidím. Má velmi krásný úsměv. Ale ne až neskutečně krutý. Moje bolest ho baví. Šeptá mi odporné věci. Nutí mě si ubližovat. A směje se přitom. Tím krásným, ale krutým úsměvem.

Jednou, až se vzchopím ... s ním něco udělám. Nenechám se dál deptat. Jednou povstanu. Ale teď ještě ne ...

Díky němu jsem závislá na bolesti. I když si ubližovat nechci, musím. Kůži na rukou mám samou jizvu. Ale nikdo to nevidí. Všichni jsou vůči mé bolesti slepí. Jen si šeptem povídají; "To je ta, co se řeže ... Podívej na ni." Nebo se mou bolestí baví, stejně jako Jeff.

Svět je kruté místo. Často z něj chci odejít. Ale nemůžu. Dala jsem slib ... že vydržím. Jak dlouho to ještě zvládnu a odolám volání kovového ostří? Sama nevím ... Snad dostatečně dlouho na to, abych se odrazila ode dna ... a vyhrála tuhle bitvu se svojí hlavou. Vím jen, že sama to nezvládnu ...

Jednoho dne se snad probudím ... a temnota zmizí, svět bude krásný a já na toto peklo zapomenu. Snad ...