Nuly - Zpěv XVIII.

XVIII.

 

 

 

ke lvům přirovnal já vás všechny

k obrazcům na sklíčkách kapesních hodinek

na poutnících ze starých časů

přijdu i já zahrabávat listí

já šil koberce na skalách

ty stavěl si věže na dně močálů

my zajali své hlavy otěžemi doby

nás jala představa prázdných cest

nás jala představa krásného portrétu

nás jala světla jenž kradou lidem tváře

nás jala kola nebrzdících vozů

i tvého

 

polední pohledy průraz jak hledím dalekohledu

jak na ráhně zbloudilého škuneru

kutálíme se dál nedbaje kamenů a roští

hřebeny se dnům otevírají

jak vichry horské češou nám vlasy

země si nás posadila na koleno a vypráví

každé město v každé hrsti z vás

kaskády a věže a cesty se kříží

někde jak sluncem vyprahlý zvon hlásí prázdnou sezónu

nevnímají zimu v nás a nářek podťatých stromů

rozbíhám se přes záhony bohaté úrody pro nás

když ztrácí se pevnost hrady na mých nohách

ty a tvá nervová soustava dějin

ty a tvá klec a krev na jejích mřížích

ty a tvůj kůň jenž do řeky skočí

ty a tvůj rok a kalendář a hodiny s kukačkami

ty a tvůj bratr vytažený z kamene

ty a tvůj kříž a tíha ramene

ty a tvůj zachránce a zastánce a kompas

ty a tvůj klíč k truhle a morku

ty a tvůj hlas

co až dozní

 

---