Vlkovo útočiště

Vlkovo útočiště

 

Až když přijeli na místo, uvědomila si, jak nádhernou vilu to Redlockovi vlastně mají. A hned se cítila poněkud nesvá.

Dům ze dřeva a kamene na ně pomrkával z hlubin jehličnatého lesa. Jakmile jim taxík zastavil na příjezdové cestě těsně před verandou, rozhostilo se ve voze ohromené ticho. Dokonce i řidič hodnou chvíli jen tiše seděl a zaprášeným čelním oknem civěl na tu panenskou nádheru před nimi. Když se pak vzpamatoval, řekl si o pořádně vysokou částku.

„A za příplatek vám dám i vyřezávanýho vlčka,“ dodal.

Petr zavrtěl hlavou a mávl rukou k ní.

„Ona se psů bojí.“

„Jenže to je právě indiánskej talisman,“ nedal se taxikář. „Chrání před zlejma silama. A taky vlkama.“

Než ale vůbec stihli vytáhnout peněženku, hlavní domovní dveře se rozletěly dokořán a po cestě se k nim rozeběhla žena v saténovém župánku.

„Mon Dieu!“ volala, rudě nalíčené rty roztažené v širokém úsměvu. „Mon Dieu, hosti už jsou tady a já ještě v pyžamu, no ne!“

Naklonila se okýnkem k taxikáři (župánek se jí trochu posunul a Petr zazíral) a do ochablé dlaně mu strkala svazek kanadských dolarů. „Kufry nahoru prosím. Marta vám ukáže pokoj pro hosty. Vlčka si nechte, máme jich tady už nejmíň deset!“

„Tos nemusela,“ namítal Petr, zatímco se soukal z auta, aby se s ní mohl přivítat. Odbyla ho mávnutím ruky.

„Brigitta,“ představila se a nechala mu na tváři otisk rtěnky. Potom si potřásla rukou i s ní. Nemohla si nevšimnout, že je Brigitta velmi krásná, a to i když na sobě neměla nic víc než pyžamo. Sama si vedle ní připadala poněkud nepatřičně, přestože byla řádně oblečená.

Jak později poznamenal Petr, mohla se Brigitta také chlubit hlasem císařského slavíčka, a když je vedla k domu, pořád něco štěbetala rychlou angličtinou, občas proloženou nějakým tím francouzským slůvkem („Moje matinka byla z Québecku, otec zase z Ontaria.“).

„Jen pojďte dál, pojďte. Alan už se vás nemůže dočkat. Taková daleká cesta! Marto, podívej, hosti přijeli až z Česka. Jestlipak víš, kde to je? V Evropě, Martičko, v Evropě. Z toho si nic nedělej, taky jsem to předtím nevěděla. Ne, ne, ne, boty si přeci nesundávejte. Tak tohle je salonek. A tohle jídelna. A tady nám Marta vaří. Alan je nahoře na terase a už jsem vám říkala, že se vás nemohl dočkat? Jen pojďte!“

Dům voněl dřevem, lesem a čerstvým horským vzduchem, přestože bylo poněkud dusno a bezvětří, jak se na letní poledne sluší a patří. Cestou do patra Petr hlasitě obdivoval ozdoby zavěšené na stěnách – nejvíce ho zaujaly jelení parohy („Alanova práce!“) a sbírka stříbrných pušek – zatímco ona spíš mlčela a rozpačitě se rozhlížela kolem. Vlčí kůže před krbem v salonku ji předtím natolik vyvedla z míry, že už se ani na nic jiného soustředit nedovedla.

Jedinou výjimku tvořila výstavka vyřezávaných vlčků v mezipatře, která okamžitě upoutala její pozornost. Brigitta si jejího zájmu všimla a hned jí jednoho velkoryse darovala („Poctivá práce. Takovou u vás doma jen tak nepořídíte, kdepak!“). Hladké dřevo mezi prsty jí dodávalo klid.

Když dorazili na terasu, Alan už na ně skutečně netrpělivě čekal. Hlavně na Petra, kterého okamžitě posadil vedle sebe a začal se ho vyptávat na práci v Čechách, a jestli nelituje odchodu z jejich kanadské firmy, kde se spolu dřív starali o finance.

Ona zůstala poněkud hloupě stát stranou s Brigittou, která si mezitím zapálila cigaretu, a kouřem tak zahalovala onu panenskou svěžest tamního borovicového lesa.

„Ještě jsi nikdy nebyla v Kanadě, drahá?“

Zavrtěla hlavou, ale Brigitta na odpověď stejně nečekala, protože se zrovna dala do vyprávění jakési příhody, které byla nedávno svědkem. Neušlo jí, jak začal Petr se zájmem naslouchat.

Posadily se vedle svých chlapů, Brigitta kouřila, ostatní pili a brzy přišel večer.

Ochladilo se. Brigitta navrhla, aby si šli lehnout, určitě musí být po cestě unaveni. Navíc Alan Petrovi slíbil, že ho ráno naučí lovit. Jen ať si odpočine. Pokoj pro hosty je v podkroví, první dveře napravo.

Petr okamžitě usnul, ale pro ni si spánek stále nepřicházel. Přestože se místnost přes den vyhřála slunečními paprsky, chvěla se zimou. Přitulila se k Petrovi, ale i jeho kůže ji studila jako led. Znechucená nespavostí se tedy nadzdvihla na jednom lokti a pozorovala ho, jak tam tak bezvládně leží, netečný a chladný. Ani pořádně nevěděla proč, ale chtělo se jí plakat. Kulatý měsíc se na ni smál podkrovním oknem a svítil jí do tváře. Venku zavyl pes. Dřevěného vlčka položila na noční stolek u své strany postele.

Nakonec se jí přeci jen podařilo usnout, ale byl to neklidný spánek plný vytí, škrábání na dřevo a světélkujících očí, sledujících ji ze tmy. Když se občas probudila, nemohla se zbavit dojmu, že kolem domu někdo chodí.

Ráno přišlo příliš pozdě, noc trvala nezvykle dlouho. Petra už v posteli nenašla. Sice jí nenechal žádný vzkaz, ale ona předpokládala, že s Alanem vyrazili na lov. Zavrtěla hlavou. Chodit s puškami po lesích jí přišlo dětinské a zbytečně riskantní.

Aby se před snídaní nějak zaměstnala, nakoukla do domácí knihovny tamních pánů. Nijak ji nepřekvapilo, že se většina literatury týkala lovu (jak na bažanty, koroptve a dokonce i jeleny) a divé zvěře (prase divoké, rys obecný, vlk kanadský), přestože našla i pár detektivních románů a hororových příběhů. Psa Baskervillského četla jako malá holka a tak to mohla být nostalgie, co ji teď přiměla knihu vytáhnout z přihrádky a zalistovat v ní. Ani nevěděla, kdy se vlastně začetla.

Marta snídani podávala o půl desáté v zahradě. Když dorazila, Brigitta už kouřila, přestože vypadala poněkud rozespale a pořád se ještě nestihla převléknout ze svého dvoudenního pyžama. Chvíli jedly v tichosti, než se osmělila k hovoru.

„Máte krásné tulipány. A co teprve ty růže. A čím pak hnojíte ten trávník, že se tak zelená? Úžasné. A poslouchejte, nejsou tu náhodou vlci?“

Brigittiny červeně nalíčené rty se zasmály.

„Ale kdeže! Prý vlci, mon Dieu! Ti žijí více na severu, kdepak tady u nás. Jediný vlk široko daleko je Normanovic ohař dole ve vesnici a to je pěkných pár mil odsud.“

Pozorovala, jak lehce sklepává popel z cigarety do křišťálového popelníčku a trochu se uklidnila.

K obědu se chlapi pořád ještě nevrátili. Brigitta si afektovaně povzdechla: „Jako malí kluci. Dejte jim do ruky pušku a celý den o nich neuslyšíte.“

Pak ji Brigitta zavedla do svého ateliéru a pyšně předváděla sbírku obrazů s motivy okolního lesa. Ji nejvíc zaujal jeden obzvláště temný, s tmavou konturou stromů rýsující se na bouřkově šedém pozadí. Mohl to být jen optický klam, ale měla pocit, že na ni z lesního porostu hledí pár zářících očí.

„Ten patří mezi moje nejoblíbenější,“ podotkla Brigitta našpulenými ústy. „Jakoby vám viděl až do duše, že?“

„Ano, ano, moc zajímavý obraz.“

A už jí zase byla zima.

V zadní části ateliéru se nacházela úplně jiná skupinka maleb a ona se jimi ráda nechala rozptýlit.

„Kdopak je tohle?“ ukázala na jednu s drobnou Japonkou. Její nahá, mléčně bílá kůže vyzařovala zvláštní půvab.

„Tyhle portréty dělal Alan,“ chlubila se Brigitta a zálibně si prohlížela obnažené ženské křivky, navždy vyobrazené olejem na plátně. Pak očima sklouzla k Japonce a důvěrně poznamenala: „Ach, a tohle byla Alanova poslední milenka.“

Stála tam úplně zmatená. Brigitta se jí smála. Vzala ji za ruku a zazpívala: „Pojďme do salonku, jen pojďme. Marta nám přinese čaj. Pojď se posadit, maličká.“

Teprve až když usrkávaly čaj na čalouněném kanapi, naklonila se Brigitta k ní a řekla: „My máme s Alanem otevřený vztah.“

Ptala se, co to znamená.

„Spíme, s kým chceme,“ oznámila prostě, „pod podmínkou, že se vždycky vrátíme sem, na Wolfsheim.“

Řekla, že si to nedokáže představit. Že by to pomyšlení nesnesla. Že by se nedokázala dělit o něco, co by mělo být jenom její. Na okamžik si představila Petra, jak dovádí s prsatou Brigittou v jejich podkrovním pokoji a ta myšlenka ji donutila zavřít oči. Když je znovu otevřela, Brigittiny rudé rty se smály.

„Já si myslím, že by to vašemu vztahu jenom prospělo. Špetka vášně! A už nikdy by ses nenudila, drahá. Ostatně Alan má slabost pro exotické krásky a určitě sis všimla, jak si prohlíží ten tvůj slovanský obličejíček.“

Zrudla. Marta s Brigittou se jí smály. Brigitta ji poplácala po ruce a řekla: „Pojďme do zahrady!“

Už se blížil večer a chlapi pořád nikde.

„Kde asi vězí?“ ptala se úzkostně.

„Ale vždyť už jdou, už jdou!“ volala Brigitta a se smíchem běžela po příjezdové cestě k přicházející dvojici. Viděla, jak se jejich postavy temně rýsují na rudém nebi, hlavně pušek směřující k zemi, a najednou vůbec neměla chuť je vítat. Zato Brigitta se Alanovi vrhla kolem krku a přitiskla mu karmínové rty na ústa. Pak tam tak chvíli stáli, slepí a hluší k okolí, jen oni dva, žhavá ústa a vlhký polibek na ohňovém nebi. A ona cítila, jak se jí do tváří hrne krev, chtěla se odvrátit, ale zároveň z nich nemohla spustit oči. Pak k ní dorazil zpocený Petr a chabě ji poplácal po rameni, načež tam vedle sebe mlčky stáli, celí rozpačití a zahanbení, aniž by vlastně věděli proč.

Ochladilo se. Když teď seděli v zahradě a pili víno, jasně to cítila. Ta hořkost v ústech jí byla protivná, ale Brigitta trvala na tom, že musejí oslavit „ten kolosální neúspěch“, jak říkala.

„Ani jeden bažant. Ani ten blbej pták ne. Celej den na lovu a doma s prázdnou, no to mě podržte!“ chechtala se, zatímco třesoucí se rukou lila víno Alanovi do klína.

„Nebyla vhodná doba. Bažanti nemají rádi, když je takhle dusno,“ bránil se Alan a snažil se při tom zachytit Brigittino nestále zápěstí.

„Ani jeden! Ani pírko!“

„Vždyť jsem říkal...“

„Ani peříčko!“

„Brigitto!“

„Ani pírečko!“

„Tak už dost! Jdu se převléknout,“ řekl Alan a vstal od stolu.

„Jen běž drahoušku, běž miláčku,“ volala za ním Brigitta a dolévala si vína.

Ve třech seděli o dost tišeji. Alan se dlouho nevracel. Brigitta říkala, že ranila jeho mužskou ješitnost, a že teď nejspíš bude trucovat až do rána. Ne-li do Vánoc, dodala. Pak se obrátila k ní a požádala: „Běž se za ním podívat. Na ten tvůj obličejík spíš dá.“

Nechtělo se jí nechávat Brigittu s Petrem o samotě, obzvláště ne potom, co zatímco ho líbala na studenou tvář, Petr se klidně smál jedné z Brigittiných prostořekostí. Jenže nevěděla, jak žádost odmítnout, a tak jí nezbylo, než poslechnout a vydat se ke dveřím. Koutkem oka ještě zahlédla rozesmáté rudé rty.

Alan seděl v přítmí salonku s Martou a oba se něčemu smáli. Když k nim přišla, zmlkli.

„To je naše Češka, Martičko!“ prohlásil Alan bodře. „Sedni si tady k nám.“

Rozpačitě si uvědomila, že na sobě Alan nemá kalhoty. Přemýšlela, co dělat, ale nakonec ji vysvobodilo hlasité zavytí. Trhla sebou.

„Co to bylo?“ zeptala se Marta a ustrašeně se přitiskla k Alanovi.

„Vlkodlak!“ zařval Alan. Marta vyjekla a vrhla se Alanovi kolem krku. Ten se jen štěkavě smál a škádlil ji („Aúú!“), zatímco Marta vzlykala: „Ty jsi mě vyděsil, ty troubo!“

Ozvalo se další zavytí a tentokrát začala Marta Alana líbat. A další zavytí. A další. Zpoza mraků vyšel kulatý měsíc.

Přemítala, co by na to asi řekla Brigitta. Pravděpodobně by to podporovala. A možná už o tom i dávno věděla.

Namísto Alana s Martou si představila Brigittu s P-

Zuby jí trnuly, vzduch studil na holých pažích. Hlava se jí trochu točila, přestože jí nepřišlo, že toho vypila tolik. Ale to nakonec říkají všichni opilí. Spěšně vyklopýtala ze salonku, pryč od vlhkých zvuků a Alanova šepotu a Martiných stenů, aby utekla po schodech nahoru do podkroví.

V jejím a Petrově pokoji bylo jako v lednici. Třela si paže, aby se zahřála, ale s dalším zavytím jí znovu naskočila husí kůže. Přiběhla k oknu v naději, že uvidí Normanovic ohaře, ale les byl temný a neprůstupný, třebaže měsíc na obloze svítil jasně.

Zklamaně se otočila zpátky ke ztemnělému pokoji a očima bezděčně sklouzla k vyřezávanému vlčkovi na nočním stolku. Tělem jí projel záchvěv zlého tušení. Pak zvíře venku – vlk! – znovu zavylo, mezi stromy se cosi zablesklo a ona si uvědomila: Petr a Brigitta pořád ještě seděli v zahradě!

Brala schody po dvou. Přestože sama cítila obrovský strach, nemohla nechat Petra s Brigittou samotné v zahradě. Tedy o samotě s vlkem, opravila se honem.

Koutkem oka zachytila lesk stříbrných pušek visících na zdi. Jednu z ní strhla a běžela dál. Ze salonku se ozývaly tlumené zvuky, ale ona si jich nevšímala.

Zahrada se topila ve tmě. Volala Petra a volala Brigittu, ale nedostala jinou odpověď než protáhlé zavytí. Přišla pozdě? To pomyšlení ji donutilo, na okamžik přivřít oči. Pak si však odhodlaně přitiskla pušku na prsa a šla za zvukem.

Z křoví mezi zahradou a lesem vycházelo něco mezi vrčením a nářkem. Vlk tu byl. Její vlastní zrychlený dech jí připadal jako něco cizího. Hrdlo se jí stáhlo.

Namířila hlaveň do stínů a vystřelila. Puška se jí bolestivě zachvěla ve slabých pažích, málem ji upustila, ale v křeči ztuhlé prsty tomu zabránily. Rána se nesla nocí, dým se vznášel ve vzduchu. Pak jednotnou temnotu lesa proťal křik a z keřů vyběhla rozcuchaná Brigitta. Ne vlk, ale Brigitta! Vždycky to byla ona.

Rudé rty zářily na bílém obličeji.

„Mon Dieu,“ naříkala, když ji spatřila. „Mon Dieu. To je nedorozumění! Prosím, nezabíjej mě. Nezabíjej!“

Za ní se z křoví vypotácel Petr bez košile. Klesl na kolena a Brigitta se k němu okamžitě sesunula do trávy, přitiskla si jeho tvář na prsa a hladila ho po hlavě.

„Už je dobře. Všechno bude dobré,“ šeptala, zatímco mu otírala ústa jeho vlastní zmuchlanou košilí. „Musíš s ní mluvit, Petře, to se vysvětlí!“

Nemohla uvěřit svým uším.

 „Jak se opovažuješ!“ křičela na Brigittu a puškou jí u toho mířila do obličeje. „Celou tu dobu… cítila jsem… něco divného… ale… vlk… já,“ blekotala, jak přes hukot vlastních myšlenek nemohla najít slova. Jak mohla být tak slepá?

Vzpomněla si na vlka. Přísahala by, že na ni před chvílí z keřů zíraly dvě zářící oči, ale teď si uvědomila, že to taky docela dobře mohla být stříbrná brož, kterou měla Brigitta připnutou na tenké halence, a která se nápadně leskla v měsíčním svitu. Kdyby se bývala nenechala rozptýlit strachem z vlka…

„Jak jste mohli,“ dostala ze sebe přes ztuhlé rty.

Ne, vůbec nešlo o vlka. Šlo o Brigittu a o Petra.

 „Měli jste mě za malou hloupou holku, vystrašenou vlkem, ale já vám ukážu, já-.“

Třásla se, zatímco Brigittina tvář se pomalu stahovala v grimase něčeho, co by se dalo nazvat bolestným poznáním. Přitiskla zelenému Petrovi košili na čelo a divoce s ním zatřepala.

 „Petře! Řekni jí, jak se ti udělalo zle z toho vína. Pozvracel si kalhoty, jen se podívej! Řekni jí, že jsem ti jen pomáhala sundat tu košili. Pomáhala, přísahám Bohu, to a nic víc!“ a vzhlédla k ní vlhkýma očima.

Petr ji nenapodobil. Těžce oddechujíc se po hlavě svalil do trávy a zůstal tam ležet tváří dolů. Z kulatého otvoru v nahých zádech mu vytékal pramínek krve. Brigitta vyjekla.

Ten zvuk jako by ji vytrhl z transu. V hlavě se jí rozezněla Brigittina poslední slova a pach střelného prachu, žluči a krve způsobil, že se stejně jako Petr pozvracela. Brigitta nelhala, uvědomila si v té chvíli, a - ach Bože! - zřejmě udělala hroznou chybu.

Zvuky i obrazy se začaly podivně slévat. Brigitta vzlykala a třásla s nehybným Petrem, Marta s Alanem se smíchem vyšli z domu a les se točil kolem dokola, rychleji a rychleji, až z něj zbyla jen rozmazaná šmouha plná stínů. Puška jí konečně vyklouzla ze ztuhlých prstů a s tlumeným žuchnutím dopadla na zem. Následovala ji. To poslední, co si pamatovala, než se svět přestal točit, bylo vlčí zavytí.

Následujícího dne se teploty vyšplhaly až k třiceti stupňům Celsia. I na vilu Redlockových obklopenou borovicemi dosáhly příjemně teplé sluneční paprsky, ale ona, Petr, ani vlk tam nebyli. Ostatně vlk se v okolí Wolfsheimu neukázal už více jak půl století a místní ani nepředpokládali, že by se tam v blízké době měl nějaký objevit. Zpráva o střelbě sice vesničany znejistila, ale šerif všechny uklidnil vysvětlením, že za celým nešťastným incidentem pravděpodobně nestálo nic víc než víno, žárlivost a špatné skladování zbraní.

„O vlka vůbec nešlo, kdepak!“

A když pak ten večer na Wolfsheim dopadla tma, bylo zase všechno při starém. V podkrovním pokoji spali Brigitta s Alanem a Martou, vzduch voněl pryskyřicí, na nebi svítil dorostlý měsíc a zatoulaný Normanovic ohař, už několik dní bloudící mezi stromy, se vrátil domů.

 

 

Fin

---