Dům

 

 

Dům

 

 

1.

 

„Ještě jeden snímeček na památku, co říkáte?“

Petr vrhl na fotografa vražedný pohled, ale to už stál vedle Katky a cenil zuby do objektivu v dokonalém americkém úsměvu.

 „Děti, poďte sem taky!“ volala Kateřina skrz scvaknuté čelisti, kterými drtila svůj křečovitý výraz štěstí. Děti se přišouraly, jakoby šly na popravu, ale matka je jednou rukou nekompromisně vzala kolem ramen a přikázala: „Usmívat!“

Všichni ještě několik vteřin nehybně stáli v téhle groteskní sestavě, dokud pan fotograf radostně nezvolal „A je to!“ a všem úsměvy nepovadly, jako když se rozteče máslo. Děti -oslněné bleskem - se pak rychle odpotácely někam do bezpečí.

„Je krásnej,“ vydechla už po několikáté Kateřina, když se otočila na podpatku zády k fotografovi. Chytila Petra za ruku, a tak tam pak spolu stáli čelem ke svému novému útočišti.

 „Náš domeček,“ začala znovu Katka a přitom houpala Petrovou rukou sem a tam. Ten jenom krátce přitakal a už se v duchu zase zaobíral hypotékou. Nedala mu spát už několik měsíců.

„Představ si, Péťo, až dáme trochu do pořádku tu zahradu. To pak bude teprve nádhera, že jo?“

„Hmm,“ zabručel Petr a nechal se nadšenou Katkou táhnout do domu, kde se opakovaly další výlevy obdivu a překvapení. Samozřejmě, že oba už dům viděli několikrát předtím. Samozřejmě, že to Katka si poručila postel s nebesy, takže když se teď nad ní rozplývala jako by ji viděla poprvé, mohl nad tím Petr jenom kroutit hlavou a oči obracet vsloup.

Říkal si: Katka se asi pořád ještě nevzpamatovala z šoku, že máme vlastní dům.

Trochu jí to prostě popletlo hlavu. Ještě že on zůstal při smyslech… Jenže to už byl zase u tý zatracený hypotéky!

 

2.

 

Petr nemohl spát. Bydleli v  novém domě už tři měsíce a on stejně pořád nemohl spát.

Každý večer přišel unavený z práce jako pes, snědl večeři pro kočku, co mu připravila Katka, a naslouchal jejím zbytečným zážitkům z uplynulého dne. Pak se odpotácel do ložnice, lehl si do postele s nebesy a upadl do bezvědomí. V noci se pak zase vzbudil, aby až do rozednění naslouchal praskání ve zdech a civěl na ztemnělý strop nad sebou, částečně zakrytý mušelínovou záclonou, která simulovala nebesa. Katka se vedle něj převalovala sem a tam a on ji někdy během jejího nočního zápolení mlčky pozoroval a přemýšlel, jak k ní vlastně přišel. Rozhodně to bylo dávno…

 

3.

 

Když Petr Katku poznal, ani ho nenapadlo, že by s ní někdy mohl něco mít. Katka byla hezká tvářička s krátkou sukní, dlouhýma nohama a plavými vlasy. Kdyby řekl, že se mu tenkrát nelíbila, propadl by se až do západního Německa. Ale nikdy se do ní bláznivě nezamiloval. Byla pro něj jenom další z řady.

Petr miloval moře. Viděl ho jednou v životě, ale stačilo to k tomu, aby v něm probudilo vášnivého dobrodruha. Chtěl se stát umělcem, ať už kreslířem nebo spisovatelem. Představoval si, jak bydlí sám v karavanu na opuštěné pláži někde v Kalifornii a celé dny se dívá do oceánu. Věděl, že moře by ho nikdy neomrzelo. Každý den by v něm objevil něco nového, jinou emoci a nový životní příběh pro svoji knihu nebo obraz. Oceán by pro něj byl nekonečnou studnicí inspirace a pocit inspirace zase známkou štěstí. Toužil ho pocítit každý den, jenže…

Jenže tu byla Katka. Ani nevěděl, jak se to stalo a už byli svoji a první dítě na cestě. Umělecké ambice musely ustoupit racionálnímu myšlení a potřebě zaplatit účty.

Sbohem bohémský živote, teď musím vyrůst, už žádné hloupé snění.

A Petr se spokojil s prací účetního a ženou, která jakoby se po jeho boku ocitla náhodou. Miloval vůbec Katku? Tenkrát se mu zdálo, že je mu s ní dobře, že ho její veselá, bezstarostná povaha uvolňuje. Ale stačilo to někdy? Odpovědi se vyhýbal.

Miluje vůbec Katku? Petr si uvědomil, kolik let zaměňoval lásku za pocit bezpečí.

Katka pro něj totiž nebyla nic víc a nic míň než životní konstantou. Odpoutat se od ní, znamenalo vkročit do neznámých vod a na to už Petr neměl odvahu. Tak se raději nepohnul z místa, jakoby zabředl v tekutém písku a pomalu klesal pořád hloub a hloub do jeho útrob.

Petr se topil.

 

4.

 

Už dva roky bydleli Petr, Katka a jejich dvě děti v novém domě. Vlastně už jim ani nepřišel nový. Stal se z něj stereotyp, zrovna tak jako z jejich společného života. Katka už ani nevěděla kolikátého zrovna je. Vozila děti do školy a ze školy, potom Pepíka na fotbal a Hanku na hodiny klavíru. Dopoledne chodila nakupovat a odpoledne čekala na Petra až přijde z práce, aby mu uvařila večeři a řekla mu, jak Pepíka ve škole paní učitelka chválí a co by Hanka potřebovala s sebou na výlet. Petr se pak zpravidla odebral do ložnice, a když si šla Katka taky lehnout, spal už jako zabitý. Ráno všechno začínalo na novo, dokud nepřišel víkend, kdy se pak celá rodina vzpamatovávala z perného týdne. Děti se netěšily do školy a Petr zase do práce. A ačkoliv si to Katka zprvu nechtěla přiznat, musela uznat, že se nudí – a to šíleně.

Brzy se přistihla, že se čím dál tím víc vrací ke vzpomínkám na svoje dětství. Myslela na to, jak byla bezprostřední a zvídavá. V jejích očích bylo všechno možné, ať už se chtěla stát tanečnicí nebo vynálezkyní. Tenkrát prostě neexistovaly překážky, co by ji mohly odchýlit od jejího cíle.

Katka vzpomínala, jak pro ni svět voněl novotou a jak ho chtěla objevovat. Zatímco teď si připadala jako medvěd po dlouhém zimním spánku – neohrabaná a bez špetky chuti do života.

Nikdy by se s tím nikomu nesvěřila – a už vůbec ne Petrovi – ale v hloubi duše toužila po svobodě. Přemýšlela o tom, jak ráda by všechno nechala za sebou, vlastně i ten proklatý dům, co se už dávno proměnil v závazky a závazky zase ve vězení. Katka chtěla utéct, třeba někam k oceánu - k divokým vlnám, co narážejí do slizkých útesů porostlých mechem. Viděla samu sebe, jak se jí chodidla smýkají po skaliskatém pobřeží, když se snaží sešplhat dolů k ocelově šedému moři, slyšela křik racků, cítila slanný pach mořské vody…

Samozřejmě nemohla dělat nic. Musela zůstat tam, kam patřila – v domě uprostřed satelitního městečka. Tohle byl její svět.

 

5.

 

Stalo se to jednou, když se Petr po dlouhém dni stráveném v práci díval na fotbal. Nohy měl na konferenčním stolku a jednou ruku se marně pokoušel postavit si láhev piva na břicho. Pepík právě ronil slzy vzteku, protože mu byly nekompromisně vypnuti jeho žlutí oblíbenci Simpsonovi a Hanka trucovala v pokoji, protože jí otec odmítl vydat požadovanou sumu kapesného, dokud si aspoň trochu nezlepší známky. Katka klečela v koupelně na studené dlažbě, jednu rukou si opakovaně zastrkávala pramínek vlasů za ucho a druhou automatickými pohyby cpala prádlo do pračky. Pak uprostřed činnosti ztuhla.

„Petře?“

„Hmm.“

 Katka si stoupla před obrazovku.

„Zlato, nemohla bys trošku uhnout? Za pět minut už bude po poločase.“

„Nemohla.“

Něco v jejím hlasu přimělo Petra, aby přestal natahovat krk jako žirafa a místo toho se jí podíval do očí.

Katce se třásla brada, vlasy ji mrtvě visely přes obličej a v zaťaté pěsti demonstrativně svírala cíp jakési látky. Petrovi chvíli trvalo, než mu došlo, že je to jeho vlastní bílá košile.

„Co mi k tomu řekneš?“ ptala se Katka a hodila mu ji do klína. Petr chvíli nehnutě seděl, ale pak se rozhodl. Udělal chybu, ale byl dobrým občanem a člověkem vůbec, takže věděl, že se za chyby musí platit. Prsty tedy opatrně vyhrnul límeček košile. Uviděl to, co čekal, že uvidí – slabý, ale přesto zřetelný, smál se na něj růžový obtisk rtěnky.

Gól.

„Já čekám,“ zaskřehotala Katka, jak se jí hlas nechtěně zlomil. Petr mlčel. Kupodivu necítil smutek, jak si původně představoval. V hloubi mysli se dokonce objevila myšlenka, jestli si to takhle celou dobu neplánoval. Čekal snad právě na tuhle chvíli?

 

6.

 

Uplynulo pár minut, než Katka práskla dveřmi a se slzami v očích utekla pryč z domu. Kupodivu neplakala pro Petra, ale pro čas, který mu obětovala. Když o jejich společný život nestál – jak se teď ukázalo – on ani ona sama, tak kdo? Marně si s tím lámala hlavu, zatímco běžela pryč.

 

7.

 

Petr a Katka se rozvedli. Rozvod byl vleklý a stál oba spoustu nervů a tahanic o majetek. Nejhorší byl ale ten proklatý dům, říkal si Petr. Jak on ho nesnášel! Už od začátku vlastně věděl, že mu ten barák čert napískal, vždyť v něm ani nebyl s to pořádně spát. Ale tak prosím, myslel si,  já ho Kateřině s radostí přenechám. Ať se s ním třeba udáví!

Petr neměl ani tak vztek na Katku jako sám na sebe. Zjistil, že Sandra, jeho sekretářka, co Katce i jemu poskytovala jakousi oficiální zástěrku k rozvodu, mu už vůbec nepřijde tak vzrušující a spontánní, jako když se spolu tenkrát tajně zamykali v kanceláři. Svoboda, kterou po jejím boku cítil jako mávnutím proutku zmizela. Adrenalin z jejich milostných dostaveníček se vytratil. Teď to byla druhá Katka a Petr zase jenom vězeň. Zůstal zahořklý a podivně ustrnulý v čase, trochu jako kdyby přes něj někdo přehodil mušelínová nebesa, pod kterými spával s Kateřinou.

Katka se zase nejvíc bála o děti. Nemusela si ale vlastně dělat vrásky. Z Hanky a Pepíka se stali stejní pokrytci jako byli oba jejich rodiče, a to že dostali vánoční dárky hned dvakrát, osušilo každou počáteční slzičku.

Zdálo se, že Kateřina mohla být konečně spokojená. Mohla se osvobodit, utéct k moři, o kterém snila a žít život, po kterém tak dlouho skrytě toužila.

Jenže tu byl ten dům… Katka ho považovala za svého věznitele, za původce všech svých utrpení, ale přesto se ho odmítala vzdát, aby snad Petrovi neudělala tu radost. Pomsta pro ni byla důležitější než cokoliv dalšího v jejím životě. Měla pocit, že Petr všechny její sny už stejně dávno zhatil, když z ní udělal domácí puťku. Tak ať za to aspoň platí, myslela si.

Ani Petr ani Katka nevěděli, že dům sám o sobě za nic nemohl. Byl jenom pouhou kulisou pro všechna jejich společná dějství. Mlčky a s úžasem pozoroval jejich hru na spořádaný, obyčejný život, tak jako Bůh překvapeně sleduje tisíce podobných ve všech koutech světa.

 

 

Konec

---