Kam

V pološeru jež tvoří mne
v rozměru těla mého
vesmír zažívám 
když vídám anděly pokoušet naši pýchu lidmi bez domova
opilce ztracené samy v sobě plakat jako malé děti
postavy bez duší zbloudilé v nádražích ptát se kolik je času 
i špínu drahých obleků těch, z nichž většina neví, že jsou mrtvi
cítím přicházet nedéšť
voní hlínou, které dostane se prvního jejího těla 
i ústy, které vedou k tichu, jímž nejvíce jsme 
kolik rzi přibylo do rána na kovu světa 
a co všechno stále patří zimě 
tam zvenku mého já
kde nechají zmizet tvé vlasy v dlaních 
ti, jež nemají stínů 
a stále se dívají k sobě zevnitř zrcadel 
o jejichž hloubce zpíváme, když padáme ke hvězdám
snad všem kamenům zůstanou jejich tváře
a klisny snící o Pegasech tence zaržají
v okamžiku, kterým jsme 
když není kam zemřít 
a kam narodit se
nikomu z nás 
snad jen voda přichází a odchází jako my 
abychom nevěděli 
proč a kam