Autumnus

Vrata se plní plytkými řezy.

To podzimní déšť

sloupává zbytky rzi,

co mozaikovátí do podoby

mýtického těla.

 

Tak trochu Tizian říkám si,

když zešupinatělá tráva pluje

po vlnách dithyrambu

a zasypané chodníky otáčí list

na stahování Marsya.

 

Kůže se sloupává po vlhkém lešení

jako by neznala mody času.

Je totiž slupkou prostoru – brní v ní kaluže

a do stažených pórů se vkresluje vítr,

co ztratil svou minulost na květech

mírného pásu. Vidíš… obtisknulo se do něho

globální oteplování.

 

Jako by byl z kloubů syringu,

ošuntělý a zlomený,

když opuchají víčka

a ze samého dna zorniček uniká

předčasně narozená duše.
 

---