Podzim

Spadané větve se tříští jako kosti,

to sněží kostlivec,

co na schody metra

zhmotňuje jambickou frakturu.

Z měkkých stop vyrůstá jeho lebka  

a na popraskaných švech

se tyčí dlažba.

Spletené moře…

které přes holé koruny

rozpíná příliv. Je jako had,

ale nesvléká kůži,

protože vyčkává na chvíli,

kdy vstane z mrtvých.  

 

Chce se stát opiátem!  Iluzí!

S níž nebe obtiskne šerosvit

do vnitřních stěn brčka,

aby jím vysálo panoramata

ospalé Prahy.

Ze skel… I ze dna kaluží…

Říká tím totiž, že nám Smrt

nic nedluží - až na odsáté kapky,

co kapou horizontem vlastního bytí.

Možná nejsou reálné

a oči jejich hru nezachytí.

 

„Proklouznou našima rukama…“

Odezírám z pohybů okamžiku,

jako bych onemocněl

v chronickém tahu štětce.

 

To není psychóza,

ale představa, co se prosakuje

do skleněných obratlů každodenna.

• Jakoby ataxie zetlelých okvětí,

ochromila svalové pohyby duše

a zemí se rozprostřel

už jenom chladný vítr.

---