I

Tóninu hlubokou sdílím s klavírem
jako s ženou, jež hmitá klávesami.
Byla mi modelem obrazů. Upírem.
Do soch vtesal jsem ji pod hvězdami.

Chvíli zdálo se mi, že hraje smutněji.
I přistoupil jsem k ní pokradmu.
Prsty zahrály, že společnost nechtějí.
Poslechl jsem. Už dávno nemládnu.

Zapomněla mě. Jako když se hory zvednou
a jako když ránem mihne se svítání.
Kámen políbí prach. A barvy zblednou.
Tak stáří rodí se. Jako tiché čekání.

Sošku ještě chráním tělem vrásčitým.
Barvy neuhlídal jsem. Jsou již rozpity.