Smyčcový kvartet hraje pro živé i mrtvé

Bolero, op. 222

P.S. (potrefená sluka): Skutečně nic osobního...

 

Nohy mi chodí jako bez duše

Ač včera jsem byl monarcha stěhovavý

a také bourec - dřív než moruše

tesaři sťali nad úrovní hlavy.

Podivný obraz umění moderního

Motýlí výkřik... než prsty rozmělní ho

ve svitu tiché hrozné Venuše.

Zase je ze mě vrabčák popelavý...

 

Probuď mě slovem stejně jako kdysi

ať můžu znovu dýchat všemi póry.

Pohyb je život... sny jsou kompromisy

když do srdce ti vrostou druhohory

a vlhkost vzduchu přesáhne zdravou míru.

To se pak láska změní v avantýru

a teplým barvám náhle ztvrdnou rysy.

Edgara čeká život bez Lenory...

 

Kočičí fousky na dně kaluží

s průměrem sotva zlomku nanometru.

Jsem v rudých číslech... kdo mě oddluží

když do úst proudí zástup Černých Petrů

a pohovky jsou plné psychologů.

Vesmír se skládá z miliardy blogů

těch kteří myslí že jej vyztuží

záplavou slov co mají váhu větru...

 

Probuď mě prosím stejně jako včera

Už jsem spal dost - je ticho po laguně.

Slunce si hraje na eskamotéra

co přejde propast po tenoučké struně.

Ze rtů se derou nekonečné vzlyky -

zas píšu verše pro katatoniky

neschopné rozlišit polku od bolera -

opičí moč od zlata na koruně...

 

...

 

 

---