Tóny podzimu

 Je sychravo, zima ruce vzpíná,
šedavý potah obzor zaclání
Kouř v ohništi dýmá, kolem špína
podzimu v botách hrůzu nahání

 Je lezavo, šero den již zháší
odbíjí zvony, soumrak, klekání
Zas závěť si berou po Jidáši
tesklivé tóny hudby ze spaní

 Kluk na kole, ptá se, v hlase zazní
havraní krákot, echo zaniklých,
po nezvyklé kráse, divé kázni
kalhoty, sako, mezi prsty klih

 Kluk na kole ptá se na paroží
které jsem našel kdysi pod listím
Snad viděl mě? Zase stín se vloží
mezi nás, plaše, trochu znejistím

   Tak asi mě potkal – a tak říkám,
jo to už visí. Je snad zklamaný?
Noc nebude krotká. Kam jdu? Nikam
prý jako kdysi s mnoha balvany

 Do temnot jdu, lesy tiše šumí
ještě ten potok rychle překročím
Že tichá tma děsí? To tma umí
podivný prorok – vlastně bez očí

 Tu na chvíli strnu, kluka vidím
„Nikdo tě, koukám, ještě neukrad“
Noc šaty má z trnů a hlas lidí
němá je louka, prázdný její hrad

 Můj neznámý zmizel – přitom známý
jak mohl vědět slova zetlená?
Teď listuji v knize - jsme tu sami
působí šedě – není bezcenná

 Dál vzpomínám na dny v době květů
smíchu a slastných prvních hledání
Dech noci je zrádný, slova pletu
vím, že je šťastný, třeba bez dlaní

 Je sychravo, zima ruce vzpíná,
ještě je brzy zpívat koledy
Noc lehla si – vnímám vůni vína
Kdo byl ten drzý…?

Snad vzkaz od dědy