Ve stínu Dušiček

Na Lesní hřbitov je pouze jedna cesta,

a pěšky jak za vozem pro ty, ke kterým dnes jdeme.

Vsypová loučka působí veselejším dojmem,

než okolní, i když upravené a nazdobené hroby,

smutné, že převážně jen dnes.



Mlčky stojím s rukama sepjatými

u hrobu otce a matky

a zpovídám se, jak jsem naložil s jejich darem.

S mým životem.



Zlomil jsem pouta a spálil za sebou mosty,

pomalu ztrácel i vodu pod nohama,

opustil známé břehy za minutu dvanáct, a přesto věřil,

že to ještě není pozdě na život, a vydal se mu vstříc proti proudu.



Svíčky hoří vedle vzpomínkového věnce,

kytice žlutých chryzantén má v květech perly z ranní rosy.

Mám či nemám obvinit z milionu spermií tu jedinou

a stejně tak jediné vajíčko, za to,

že tu jsem?



Ne, ani nevíte, jak moc bych vám přál noci plné lásky a něhy.

Ne, lásce se klaním a děkuji, i když z ní těžký kříž dál ponesu.

K otci i matce pod žulovou deskou dnes mluvím opět beze slov, že smrt je okamžik,

to život těžký je a vleče se, to smrt, ne já, natahuje budíček na poslední zvonění.