Jsem vzdálen...

    nevýrazná silueta ve večerním vichru kdysi dávno

     v očích teskno z Vihorlatu

             dvoumetrová hůl utajená v černém plátně do jehož záhybů se vpijí poslední záře -

            v pevném sevření ruky ztracené v příliš velkém rukávu jenž trhavě vlaje

             a omamuje sylfy

    z děr bezejmenných skal vzlétají rudí dráčci

     jak se loučí se sluncem nastavují mu krvavě průsvitná křídla

     a vyrážejí táhlé syčení

          jak zatínají drábky do ramen v předtuše nočních děsů

          zvolna rozedírají našitý kus tlusté kůže -

                                                                                                                                  ach   ti    mazlíčkové...