Bez Brumlovky sobota

Příkopy o sobotě

Příkopy jde černoch s bubnem na rameni. Chvílemi haleká a koulí očima, ten muž od rovníku. Hledá místo pod sluncem, které tady dnes pálí jak u něj doma. A až ho najde, roznese na zvucích tamtamů zprávu: Všem nám na hlavu kape z jedné ohnivé koule.

Lepý Kubánec Obimbo

Lepý Kubánec Obimbo shlíží od sochy knížete a povídá do telefonu: Já jsem nahoru, ty jsi dolů. Hlas v telefonu, jenž zaniká v hluku padajících špendlíků, mu odpovídá. Obimbo opakuje: Já jsem nahoru, ty jsi dolů. Gestikuluje a jeho blankytně modrá košile, modrá jako voda omývající břehy domoviny, se vzdouvá náporem energie. Hluk padajících špendlíků náhle přeruší vůz vyhrávající husitské chorály. Obimbo je ztracen. Nahoru, nebo dolů?

Sklizeň v metru

Ženy na sebe berou vůni malin, vanilky i pačuli. Vagóny metra se tak mění v les i divokou stráň. Umělé osvětlení a teplo z teplometů živí tu úžasnou vegetaci jako indoor zařízení konopný poklad. A když na eskalátorech zavane severák zvedající buřinky i sukně, vypadá to na sklizeň. Sklizeň vůní.

Přípravy

Sobotní podvečer zavířil jak paličky na kůži bubnu. Už se vyklízejí bulváry, připravuje občerstvení pro omdlévající, trénuje se choreo. Z nebe budou zanedlouho pršet konfety, z peněženek cinkilinky a z úst omdlévajících zbytky občerstvení. Tím budou položeny základy mozaiky, jež má jako mandaly symbolizovat svět a nemá mít dlouhého trvání. Za nedělního rozbřesku budou ty obrázky setřeny z chodníku a s nimi i atmosféra sobotního večera.

Brumlovka – Vzepřete se!

Když se náhodou ocitnu v lůně českého kapitalismu, na Brumlovce a vůbec v okolí Budějovické, hledím k zatemněným oknům s přáním. Šeptám ho do ječení klaksonů a sirén, do hukotu motorů a všeobecného vřískotu vůkol: Vzpeřete se! Vzepřete se nikoli práci, ale její antipoetice. Napište báseň, vy manažeři, asistentky i účetní. Ti z vás, kdo vládnete jistou rukou, nakreslete na své kancelářské papíry něco nezvyklého. Nechte se inspirovat třeba Hieronymem Boschem a stvořte Brumlovku pozemských rozkoší.

Japonky

Japonky si nesou kafíčka. S obřími kelímky v rukách se kolébají ze dveří světového řetězce. A už stoupají Václavákem, jdou se poklonit knížeti? Či mu přímo obětovat? Rozlejí snad trochu svého kapučína na sokl a vytvoří tak posvátnou kaluž?

Mají krátké nožičky a tělíčka uvyklá všem těm Toyotám a mazdám, takže už vystoupat od Můstku k soše bude jejich obětí nesmírnou. A když pak nahoře zbude nějaká ta přeslazená kapka mléčné vody... Ale nepředbíhejme.