Osamnělá svíčka

Jsou dušičky, takže jsem byl na hřbitově. To už k sobě tak nějak patří. Všude padla mlha, stmívalo se a na všech hrobech svítily svíčky. Napadlo vás někdy, proč se vlastně zapalují svíčky? Pro zemřelé? Těm už je to jedno. Takže pravděpodobně pro sebe. Rád bych věřil, že to lidé zapalují jako vzpomínku. Aby si vzpomněli na své zemřelé. Jenže to by mohli i z domu, bez svíček. No možná to má jisté spojení, že aktem zapálení svíčky a návštěvou hřbitova se naladí na ty správné vzpomínky, nevím. Ale jak znám lidi, většina to dělá jen proto, aby je ostatní nepomluvili. Prostě dělá se to a kdo nepodléhá tradici, je černá ovce a nikdo nechceme být černá ovce.

Na odchodu jsem si všiml, že uprostřed hřbitova, u kříže, kde není žádný hrob je jedna zapálená svíčka. Kdo ji tam zapálil? Na koho vzpomínal? Na někoho, kdo nemá hrob. Koho ztratil? Nebo prostě za všechny, na které si nikdo celý rok nevzpomněl? Taková svíčka pro všechny má pro mě daleko větší kouzlo, než všechny ostatní dohromady. Protože ten kdo ji zapálil určitě neměl na mysli co budou říkat ostatní. Nezajímalo ho to. Vzpomínal na mrtvé. Kdoví, jestli vůbec ti, kteří zapalují svíčky na hrobech vzpomínají na svoje mrtvé.

Protože, jak vlastně pozůstalí uvažují o mrtvých. Myslím, že někteří uvažují spíš o sobě. Jak jim bylo se zemřelým, jak se cítili ... Ale uvažovali jste někdy, že kosti na hřbitovech patřily lidem jako my? Lidem, kteří měli svoje sny, cíle, touhy. A všechny se obrátily v prach. A tak jako se obrátili v prach jejich naděje, obrátí se i naše. A svět na nás všechny zapomene, dřív nebo později. A až se to stane, třeba někdo zapálí někde na světě svíčku u kříže a vzpomene si na všechny, jejichž cíle se rozplynuly a už nejsou.

Mimochodem, na jednom hřbitově jsem viděl u vstupu dva nápisy: ,,Co jste vy, jsme byli i my." a druhý: ,,Co jsme my, budete i vy."