S T E N ...

... ve chvíli, kdy se ztrácíš

ruka na rameni tě přinutí se otočit

odhodlaný výraz  v tváři

dychtivost  a   naléhání

vystřídají  tvé rozpaky

....unášen

krásou okamžiku

lehce

jak záchvěv padajícího listu

něžně se dotkneš prsty úst

těsně  ozvěna  zní

přitisknutá do  hrudi

 bez zaváhání sjedeš níž   

po oblinách

laskáš jemnou kůži

z vlhka vane vůně

kontrast  údů se mísí

hovor beze slov

vedou spolu  těla

přerývaný láskyplným  šepotem

mé tělo jako forma

do které     odliješ    to své

vlna z klína postupuje rychle

pak roztříští se o útesy

jediným svědkem

               spojené chvíle

je  polibkem utlumený        sten