Jsi

Když právě je
kdy jeden druhým jsme 
jak světlo a stín
jak zrcadlo a ty 
jak bdění a sen
my s dušemi v krajinách soumraku
zbaveni tváří, za nimiž se ukrýváme 
ještě nenalezeni ani sami sebou
a plni příštích jizev 
jež nejsou ničím jiným než bolestí 
kterou my medúzy žaháme do temnot  
jako skupenstvími ohně
protože si předtím neumyjeme ruce od růží a mrtvých
a pak je vteřina my
kterou dosáhneme jednoho těla
přesto, že za ni zaplatíme špínou hodin 
i chutí hlíny na jazyku 
neboť slova, kterými činíme čas, nejsou ničím jiným než prach  
a ani s modlitbami to není jinak
pokud nejsou letem ptáka 
nebo zraněním, jímž se dovídáme o sobě
když milujeme