Toulani se k sobe same

Slunce dnes nechtělo na oblohu, zdráhalo se otevřít oči a podívat se na svět po tom včerejším dešti. A tak hejno ohnivých Fénixů se zapřáhlo do slunečního kočáru, aby prozářili smutek v lidských duších. Na oblohu vypluly bělavé koráby a pod taktovkou bušícího srdce matky Země se rozvinuly všechny plachty. Jedna po druhé mi ty lodě plují nad hlavou. Vyhýbají se útesům z pokřivených suchých vrcholů borovic, které se vypínají z jinak klidného moře zeleně. Jak jinak nazvat les, jímž by ty Jizerské nepokrytě pohrdly. Co kousek, to nějaký sáček, papírové kapesníky skrývající svá tajemství a přeci tenhle kousek něčeho v ničem je klidnou oázou pro mou duši.

Štíhlá stébla trav směle se vypínající vzhůru, vůně rozkvetlých divokých třešní. Zpěv ptáků, kteří sotva ti uhnou pod nohou. I dotknout bych se jich směla. A drobné fialky, potlučené, schoulené ve svých pelíšcích z vonícího listí, kapičky včerejších slz, co jako drahokamy se lesknout na listcích keřů. Skála, co se zahalila do závoje umírajících květů javorů. Zatavá šeď dnešního dne. A mezi tím vším jsem udýcháná, s nohama co mě sotva nesou, potkala samu sebe.

Ten kousek mého ráje se mě neptal, kým jsem, co hledám, čím bych chtěla být. Jen chtěl, abych poslouchala, abych nespěchala. Zapomněla. A já byla na chvíli zpět v Jizerských horách. V tom trysku z kopce, kdy ve chvíli, kdy kolem mne bouřila příroda, já měla v sobě neskutečný klid a pokoj. A tak krok za krokem, spěchem hlemýždě, jsem kráčela po cestičkách zapadaných listím minulého podzimu. Ruku v ruce se svým já jsem se tetelila radostí z toho, že tu můžu na tu kratičkou chvíli svého zoufalého útěku být.

A přestože mé vnitřní já teď jistě leží v horečkách v blízkém blázinci a něco mi stále ještě rve celé tělo na kusy, síla nad kterou já nemám dávno žádnou moc a smutek se mi lepí na každé slovo a větu, tak tohle byl nádherný dárek od tohoto kraje, od matky Přírody, od Světa, od kohokoliv,  kdo na mne dnes pomyslel. A jeho úsměv skryl pobavení nad tím, že jsou ještě tvorové, kteří se bojí být šťastni a to jen pro to, že se to nesluší.

A tak s úsměvem nezbedného dítěte jsem si kousek té krásy potajmu vzala s sebou domů. Tam, kde čekaly povinnosti a práce, které jsem se před tím bála, kde čekala přísná Zodpovědnost s rákoskou, kterou jistě dostanu přes prsty za tohle mé utíkání. A celá ušmudlaná, s lišáckým výrazem někoho, kdo ví, že tohle se přeci nedělá, jsem se schoulila do náruče Pochopení. A když mě pomalu hladila po vlasech, šeptala jsem jí, co za krásy číhá na těmito zdmi. To aby květiny na oknech neslyšely a nezlobily se na mne, že nádhera uvadajících květů a dolámaných fialek je mi cennější, než jejich dokonalé lístky, co s takovou pýchou nastavují slunci.

Řekni, není ten svět krásný?