Jiskřičky stejnopohlavní lásky

Slib mlčení

Pěkná holka. Žlutá sukně, džínová bundička, noha přes nohu. Autobusem to bere z přístaviště na Smíchov. V noci sama. Na nádraží k ní přistoupí cizí muž, děsná tlama. Nejprve ho nechá mluvit, pak mu chytne ruku a zatáhne do křoví. Nakonec na něm vynutí slib, že to nikdy nikomu nepoví. A on mlčí jak zařezaný.

Čas bere

Přešly třešně, přejdou švestky a jabka taky přejdou. Řeky vyplaví nafouklá těla pohřešovaných vodáků. „Do jednoho,“ oddychne si komisař z Vyššího Brodu. Maminky z papírnictví odnesou i tu poslední pastelku, aby ji uložily do penálů synáčků. Stmívat se bude o poznání dřív a lidé zas začnou ztrácet víru v podvečery. Čas bere. 

Noční linka z Dolomit

Půlnoc. Do rádia volá pan Pavel, vodák požehnaného věku. Chce se podělit o historku, jak jeho partu stihla kdysi dávno v Dolomitech bouřka. Kdo asi poslouchá v tuto pozdní hodinu vyprávění pana Pavla, komu se ježí vlasy hrůzou? Je to zvláštní žánr. Možná už nějaký sociolog médií na to téma napsal studii, v níž čísly a grafy a příklady (noční linka má své stálice) podal vědecké vysvětlení. Přesto to má i svou neuchopitelnou stránku, podobně jako bouřka v Dolomitech.

Silikonová lady

Dali si žraloka a kalifornské víno. Oslavili její jubilejní, dvacátou plastickou korekci. Přišel pogratulovat i pan majitel restaurantu. Seděla v záři loučí a trčícími prsy vrhala ostrý stín. Manžel byl pyšný; nevydržel, postavil se, zacinkal na sklenku a oznámil okolosedícím hostům tu šťastnou novinu. Ona jen tiše, decentně zamlaskala silikonovými ústy. 

Jiskřičky stejnopohlavní lásky

Lesbičky ve stínu transparentů. Některé mají lízátka, jiné mávátka, některé jdou v hroznu, jiné solitérky, ruce nohy samé kérky, některé tančí a některé tančí bez podprsenek, nebojí se ani sytých rtěnek. Některým je jen o něco víc než málo, to jsou lesbičky roztomilky, jiskřičky stejnopohlavní lásky. Až jim skončí tenhle večírek, dají si doma jahody ve šlehačce. Pak si je umyjou, vzájemně a něžně, ještě trochu zesládlé, a půjdou spát.