Suchá krutost

Byla jsem na tebe literárně příliš krutá. Psala jsem o tvých vytahaných prsou od přicházejících a odcházejících mužů, o vzdálenosti, která se mezi námi dvěma z nevysvětlitelných důvodů vytvořila, jsme občas jako dvě lodě, které plují k opačným břehům.

Tvůj strýc, který příliš mluvil, mně připadal neumělecký, tvůj otec příliš chlupatý, protože můj otec je spíše tenký a holý /i za to se na něj zlobím, nikdy nebyl dobrým mužským vzorem, tančil balet a má vysoký hlas jako Václav Klaus/. Nebyla jsem na tebe literárně příliš krutá, byla jsem na tebe prostě a jednoduše krutá a zapomněla jsem, že si toho na sebe bereš tolik, abys unikla před vlastní samotou. Utíkáš před ní, ale zároveň tě stále lapí, lepí se na tebe, dohání tě a přichází hlavně v podvečer, plazí se neslyšně jako ranní tíseň. Unikáš před ní, ale zároveň se k ní přibližuješ, jsi jako pes, který nemůže dohonit svůj ocas. A tak se omlouvám za svou krutost, kromě chlupatého, prošedivělého otce, který vypadá jako Sean Connery, ti závidím i ta tvá prsa, oblá, špičatá, velká a pevná, kterými se chlubíš velmi decentně, v roztomilých výstřizích. Omlouvám se ti za svou suchou krutost.