V jedno

Unaven městy 
stíny jeho chrámů i pachem masa v řeznictvích
vůněmi parfémů zpod lalůčků i podpaží linoucích se jako ze zmoklých psů
barvami na semaforech i tmou na začátku tunelů 
toužím po tvém tichu 
které slyším jenom já s hlavou na tvém těle
pod žárovkou našroubovanou do modrého stropu nebe 
a zanechávat šlépěje mých rtů v tvém písku 
když toužím se modlit 
zblízka, abys cítila můj dech 
modlitbu, která má slov jako hlášení o přestupech na Karlsplacu
horkou jako oheň, který ti hoří v očích
i hlubokou jako tvůj pohled, kterým mne nevidíš
a propadnout v cosi jako v déšť
který má chuť smutku, nádraží a muže zároveň 
pak počítat zaschlé kroužky na sklenicích, jimiž odměřuje čas opilcům jejich bytí
dívat se do tváří zapomenutých v hotelových zrcadlech
posílat dopisy v lahvích od absintu vypitých malíři až do elektromagnetických bouří tvé duše
zapřít Krista po věčnost mrdání a Longinovo kopí jazyku ti pomalu vrazit až do srdce
a přiblížit se tak Bohu 
v té vteřině mezi solí a pepřem
v té hodině mezi psem a vlkem
v ten okamžik mezi andělem a ďáblem 
kdy prší hvězdy a mrtvé mouchy spínají ruce jako kněz nad hrobem
kdy čajníky syčí jako had a první vzbuzení nalévají do šálků pološero
kdy ještě nenarození plují pod ledem kůže jako oceánem na měsíci Io
kdy se Kolumbové mýlí v zemích své touhy
a tep v žilách pojí se s vesmírem 
v jeden prach