Jasmínka a Vojta

Jasmínka a Vojta

Třída, dokonce národní. Tramvaje, auta a lidé v pletenci pátečního odpoledne. V tom zmatku těžko kdosi zahraje na hoboj. A přesto zpod hluku a kvasu tu a tam ozve se poezie. Třeba holčička Jasmínka, co jde jako kosmonautek měsíční krajinou, klopýtá mezi krátery v dláždění. Zastaví se a zavěšená do ruky maminky hledí k obloze. Na dlouhou bílou linii. To se kamsi zrovna řítí velitel stíhačky Vojta a posílá jí na zem laskavé znamení. 

Bosí

Vede si ji rozpáleným Smíchovem domů. Černý pejsek v kšírech, s vyplazeným jazykem bos. I ona je bosá, na řeřavých uhlících světa, který není nejlepším místem pro ty, co nevidí.

Čtenářky

Čtenářky v tramvaji. Některé čtou postaru v knihách nebo z papírových svitků všech Tutanchámonových vydavatelství, většina ale hledí k displejům telefonů. A pijí k tomu teplou meltu z termokelímků, protože informace z internetu je třeba něčím spláchnout.

Soud

Není to místo, kde by člověk chtěl žít. Chodby, kterými se odráží zlověstný klapot střevíců prokurátora, potemnělé kouty, oprýskané zdi a stoly z dřevotřísky a výhled do dvorku, kudy vodívají v řetězech zlopověstné lidi. Státní znak ulitý z kusu bronzu má dávat najevo, že tady netrestá tatínek nebo paní učitelka. Každý tu na každého hledí podezíravě, neboť ten druhý může být vrah.

Jazzman na konci prázdnin

Na Letenském náměstí před Billou v rekonstrukci preluduje na saxofon kluk. Má prázdniny, ale protože v srpnové cílovce pomalu ztrácejí dech, rozhodl se pro sentimentální jazz. Až začne ztrácet dech i on, zabalí to a někde v café si dá griotku a vanilkové viržinko. A bude pozorovat dým, který mizí jako jeho sladké léto.

Antikvář

Antikvář od Karlova mostu už vytahuje plechovou žaluzii, je po osmé. Jako straka usedne na své prstýnky, empírové náušnice, rokokové sošky, natahovací hodiny, kávové lžičky pro rozkošníky a všechnu tu umnou práci. Pak tajnosnubně sáhne do biedermayerovské komody a vytáhne rohlíky a sklenici džumu. Stříbrným jídelním nožem ze sbírky státního zámku Konopiště si je natře a jako kníže pomalu vychutná. Až v devět otočí klíčem a tabulkou na dveřích.

Oběšenci

Režisér Petr Lébl se oběsil ve svém divadle, přímo nad jevištěm. Tady na Městském soudu se oběsil soudce. Nenašli ho na lustru jednací síně, ale na klice dveří od toalety. Na anglické kravatě, chvíli před jednáním. Vyprávěla mi o tom advokátka, která právě na to jednáni čekala. Účastníkům se v takových případech doručuje diskrétní úmrtní oznámení formou usneseni o změně rozhodujícího soudce. Zákon nezná historek.

Plechový úhoř

Tramvaj pluje jako úhoř nábřežím, polyká cestující, v zatáčkách se vlní a Japoncům je k úžasu a nezkojitelnému hladu po senzaci. Fotí si ji a snad by ji i snědli. U Fleků je ochotný personál přemluví, ať raději okusí vepřové a knedli. Tahle tramvaj měla namále.