Osobní peklo

Pozoruji, jak se má existence rozpadá. 

Drolím se do prázdna. 

Ještě nikdy jsem neměl takový strach. 

Strach ze zániku vlastní existence. 

Všechno kolem objal sníh, ale já necítím chlad, protože ten vychází zevnitř mě. 

Ještě nikdy jsem nepadal z takové výšky. 

Ještě nikdy jsem nepadal a nevěděl kam. 

Něco uvnitř mě umírá. 

Nevím, jak si mám pomoct, když není poblíž žádné vřelé srdce. 

Padám stále hlouběji a nevím, čeho se chytit. 

Můj plamen definitivně vyhasl. 

Žádná ústa mu nemůžou vrátit zašlou slávu. 

Čekal jsem příliš dlouho a znovu přišel. 

Démon z nočních můr zasedl mou hruď a rozdrtil samotnou podstatu.

A tak teď sleduju, jak se svět bortí. 

Jak ruiny nahrazuje sníh. 

Zem praská. 

Padám do očistce. 

Ještě nikdy jsem se tak nebál smrti. 

Ještě nikdy nebyla tak reálná. 

Znovu si tím procházím od začátku. 

Spánek znamená smrt a smrt restart. 

Bože, nikdy mě nic tolik nebolelo. 

Pozoruji svou existenci, jak se rozpadá. 

Zem praská. 

Padám do očistce. 

Ach, Bože, kdy přijde konec. 

Ještě nikdy jsem se tak nebál, jenže i posté to stejně bolí. 

A ani po tisící nejsem o nic víc připraven na to, co mě čeká.

Ještě nikdy jsem se nemodlil, ale teď každou noc prosím o milost. 

Ještě nikdy jsem si nic tak nepřál jako klidný život.