Dvacet let

Deset let jsem seděl za vraždu, kterou jsem nikdy nespáchal...

Moc dobře vím, kdo na mě tu boudu ušil. Stačilo by ukázat prstem a nešel bych tam.

Co jsem ale neudělal sám, udělal on. Tak se stalo a já se ocitnul na titulních stránkách snad všech deníků...

Není zrovna dvakrát dobrý pocit být v base, a přitom znát pravého viníka. To mi musí dát každý za pravdu. Zvlášť, když bezmocně sedíte za katrem, a jediné, na co se zmůžete, je, že do nekonečna počítáte dny a měsíce.

Sebelítost a pocit křivdy také není na místě.

Stále víc a víc vás nahlodává něco docela jiného, pochopitelnějšího. Touha po odplatě. Říká se jí pomsta. A její sestře nenávist. Zmocňuje se vás kousek po kousku a rozežírá vás. Proudí celým tělem jako krev, až vás zcela pohltí, a nakonec zasáhne i mozek.

Nedopřeje vám klid, dokud se to nestane...

V base byl i kaplan. Hodně starý pán, který dávno přesluhoval. Bral svou práci vážně. Na rozdíl ode mě. Považoval jsem ho pouze za přidanou hodnotu určenou pro někoho jiného. Zkrátka zbytečný člověk s ještě zbytečnější prací.

Jenže on se, bůh ví proč, zaměřil právě na mě. Nejspíš si usmyslil, že mi to rozmluví.

Jednou za mnou přišel a nedal se odbýt.

„Svou útěchu nehledej v pomstě, kamaráde. Tam ji nenajdeš. Najít ji můžeš jen a jen v odpuštění.“

Vysmál jsem se mu, ale jeho slova mi zněla v uších a ne a ne se jich zbavit.

Deset let je strašně dlouhá doba. Kdo byl na vojně, pamatuje si, jak nekonečné byly dva roky. Celé se to na vás podepíše. Období apatie a zoufalství střídají vztek a zloba. A zase zmar a deprese hraničící se zoufalstvím, a tak pořád dokola. Nejlepší je zvyknout si a zapomenout, což se podaří málokomu.

Musel jsem to celé vydržet.

Krátce před mým propuštěním se ale stala neuvěřitelná věc. Objevila se nová svědectví a nové důkazy ohledně „mého“ zločinu. Podařilo se vyvolat obnovení soudního procesu a určení pravého viníka, který se dostal tam, odkud jsem se já vrátil.

O mé nevině vyšel, bohužel, už jenom pouhý malý odstaveček na zadní stránce, kterého si skoro nikdo nevšiml. Některé skvrny se jednoduše nedají vyčistit...

Konečně nadešel čas spravedlnosti, odplaty a zúčtování.

Moje očekávání však nenaplnil. Žádné příjemné upokojení a hrdost nad sebou samým, ba ani radost nepřišla. Žádný pocit zadostiučinění se nedostavil.

Přestože bych mohl odjet někam pryč, na všechno zapomenout a začít žít nový život, nic z toho jsem neudělal. Kola osudu se začala točit jiným směrem, než jsem předpokládal.

Začal jsem přemýšlet o skutečném viníkovi.

A připomínat si, jaké to ještě nedávno bylo, mezi těmi zdmi. Že on jimi právě teď prochází.

Náhle mi z toho nebylo ani trošku dobře.

Svým způsobem na tom byl mnohem hůř. Měl ženu a děti.

Místo uspokojení mě to o to víc tížilo. Jako bych to všechno znovu prožíval. Jako bych byl já skutečný viník.

Vzpomněl jsem si na kaplanovy věty.

Rezonovaly mi v uších víc a víc.

Začínal jsem věřit něčemu jinému než předtím a všechno začal vnímat odlišným pohledem. Dny plynuly a ve mně narůstala tíseň. Všechno jsem prožíval nanovo. Druhých deset let mě změnilo ještě víc, než ty první.

Osudný den se přiblížil a já mezitím pomalu dospěl k názoru, že musím být u toho.

A tak se stalo.

Čekal jsem před vraty, a když se se skřípotem otevřela, objevil se jiný člověk. Vrásčitý, do sebe zadumaný chlap. Málem bych ho nepoznal.

Teď stál proti mně.

Když jsme se střetli pohledem, zablýsklo se mu v očích.

„Čau kámo,“ zvolal jsem na něj ještě dřív, než stačil cokoliv říct. „Co kdybychom tu naši nenávist odhodili někam strašně daleko a šli se radši napít. Moc času nám nezbývá...“