Miluji snění

Babička leží na gauči. Už je jí lépe a po obědě odpočívá. Sedím v křesle u okna do zahrady a pletu šál.

,,Jak velké je to trojdílné okno?" Ozve se z gauče.

,,Nevím, neruš, musím se soustředit. Šálový vzor mne potřebuje." Nehodlám se chytit na špek.

,,Tak metr dvacet, a k tomu menší podezdívka, pak pěknou zeminu, tak pět kýblů ."

,,Sni dál a mne z toho vynech", jakékoli další představy mě děsí.

,,Dali bychom tam okurky, hadovky. Čtyři by stačily." Fantazie se babičce upřít nedá.

,,Já žádné kýble tahat nebudu," trucuji tak, aby to poznala i se zavřenýma očima.

,,Nemusíš, dáš si to do kolečka. A pod to pěknou hrabůvku......."

,,Stačilo mi 50 koleček listí, na to jsi asi zapomněla."

,,To bylo něco jiného." Chvíli je ticho, doufám, že spí.

,,Já nespím, jen přemýšlím nad tím skleníkem. A ta stará okna bychom mohli nabídnout sousedovi .......

nebo si ten další skleník uděláme sami?!" Prostě nedá pokoj.

Nápady by byly, jen lidí je málo a na práci bych zbyla zase jen já.

Budu dělat mrtvého, hluchého brouka.

A jaro se blíží mílovými kroky i sem, do hor.

Copak pěkného nám asi přinese?