Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tulák

25. 05. 2020
4
11
777
Autor
zeleda

Motiv této básně jsem měl v hlavě již dlouhá desitiletí. Do této podoby jsem ji ze starší básně upravil asi před pěti lety. 

Ale pár slov k pojmu "Modrý květ." Modrý květ je jakýsi symbol smyslu života v romantické poezii 19. století. Dánský literární kritik Georg Brandes, který žil v letech 1842 – 1927, kdysi dávno tento stav zajímavě definoval:

„Květina, již lidské oko nespatřilo, ale jejíž vůně naplňuje svět. Slavík se jí zpíjí, když při měsíci pěje a kvílí, jsou jí zmámeni ti všichni lidé podivní a pošetilí, kteří k nebi vzdychají a úpí v touze bolestné.“

Toto je však až příliš expresivní vyjádření. Když to vyjádříme jednodušeji, tak je to touha po pozemském, většinou nenaplněném štěstí. Známý český literární kritik a překladatel František Kvapil píše počátkem roku 1925 v knize Modré ostrovy, která vychází záhy po jeho smrti, toto :

„Při plavbě životem k ideálu, kdy se loď naší duše octla v divokém příboji zvířených vln trudů a strastí, ohlížíme se z ní tak rádi zpět na Modré ostrovy, jež nám dříve kdys poskytly útulku, míru a osvěžení.“

Modrá barva je obecně vnímána jako barva naděje. … atd.

Tulák

 

Šel tulák tiše do světa,

opřen o žebráckou hůl.

Šel do země, kam slunce odlétá,

kde žena položí na rozprostřený stůl

chléb s úsměvem a se solí.

 

Šel tulák tiše do světa.

Měl v ruce hůl a v torbě slepou víru.

Šel krajinou, kam slunce odlétá,

do kouzla končin všehomíru,

kde ani láska nebolí

 

Už léto odkvétá,

vlaštovky táhnou pod mraky.

A tulák s ptáky odlétá,

kde slunce kouzlí zázraky.

Za věčně živou nadějí.

 

Zas slunce vychází a voní Modrým květem.

Proč tedy nosíš v duši splín?

Ten marný sen, jenž provází tě světem.

Ten sen, co za tebou jde

jak tvůj stín.

 

Možná, že jednou. Kdo to ví?

Třeba se vrátí zpět i ona slepá víra,

pak znovu napneš plachtoví

na cestě  k poznání tajemství všehomíra.

Což tě už neláká vylétnout nad mraky?

 

Pak opřeš se zas o žebráckou hůl

a budeš tiše kráčet světem,

kde žena položí na rozprostřený stůl

Chléb s úsměvem, co voní Modrým květem.

Čas květy odvane, jak dávná dětská přání.

Však vůně zůstává

i když se člověk sklání.

 

 


11 názorů

lastgasp
27. 05. 2020
Dát tip

Honzo to je báseň, to je píseň, má to ideu a melodii. Já jsem si to několikrát přečetl a vybavila se mi melodie ve stylu Petra Hapky. Zfilmováno by to byl majstrštuk. T.


vesuvanka
26. 05. 2020
Dát tip

Krásné verše, TIP


zeleda
26. 05. 2020
Dát tip

Aleši, ani náhodou. Jednak se nehodlám srovnávat se Seifertem a jednak je moje báseň o něčem zcela jiném. Porovnávat se to v žádném případě nedá. 



zeleda
26. 05. 2020
Dát tip

Díky, Lído.


Alegna
26. 05. 2020
Dát tip

moc pěkné*


vesuvanka
26. 05. 2020
Dát tip

Honzo, touhu po naději jsi vyjádřil krásnými a procítěnými verši, TIP


zeleda
25. 05. 2020
Dát tip

Přesně tak, Romane, díky. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru