Amor 5/10

Ještě na něco jsme ho museli začít připravovat. Dosud totiž, když jsme někam jeli, vždycky jsme ho brali s sebou a on se naučil sám radostně vyskakovat do kufru auta. Občas však se vyskytnou situace, kdy ho nebudeme moci vzít.

„Budeš v boudičce, Amorku, ano? My musíme jet pryč a ty tady na nás počkáš, brzy se vrátíme,“ vysvětlovala mu Jana, když mělo dojít k první zkoušce.

Toseví, že nerozuměl a nemohl poznat, že mu lže.

Nejeli jsme totiž oba, jen jsme to tak narafičili. Jana odjede na poštu do Janova a já budu Amora tajně pozorovat. Jelikož jezdíme vždycky všichni, nezapochybuje, když uvidí auto odjíždět, že v něm sedíme oba a jen jeho tady necháváme. Bude to pro něho drastické rozčarování, ale podniknout se to musí.

Jana odjela a já jsem za záclonou sledoval, co bude.

Amor stál s našpicovanýma ušima a toužebně hleděl za odjíždějícím autem.

Nevím, jestli ta zkouška byla krutější pro něho nebo pro mě.

Po chvíli napjaté pozornosti poprvé tichounce nosem zapištěl. Dělal jsem si předtím plané naděje, i když nesmělé, že k tomu nedojde. Co teď? Jestli se rozteskní, jak to tady vydržím, co budu dělat?

Nic nesmíš dělat! Zaťal jsem zuby.

Znovu zakňučel. A ještě. Přešel k brance, očichával petlici, ale dobře odtud neviděl, vrátil se do předního kouta a nespouštěl oči z mostu a ze silnice, po níž jsme mu odjeli.

Musel se cítit strašně opuštěný. Nejraději bych se mu ukázal, prozradil, že jsme lhali, že jsem tady já, ale nešlo to, nic bych tím nezískal, bylo třeba dovést zkoušku do zdárného konce.

Po deseti minutách, možná čtvrthodině, si sedl. Tak, jak už si navykl sedat. Zadníma nohama na vyvýšené podlaze verandy, předníma dole na betonu. Oči nespouštěl ze silnice, odkud se přece každou chvíli musíme ze zatáčky vynořit. Už nekňučel.

Chudáčku můj statečný, trpělivý, šeptal jsem horečně za oknem šijovny.

Po půlhodině se Amor vzdal všech nadějí. Lehl si a bradu položil na tlapy. Jako obvykle. Ale to, co jsem teď v jeho pohledu viděl, to se mi tentokrát nezdálo.

Zato ta okamžitá pozornost, ten výskok do sedu, když se konečně bílý pežot v zákrutě objevil! A když opravdu zabočil na náš most a zajel do dvora! To už radostné kňučení, popocházení a netrpělivé přešlapování nebralo konce.

Počkal jsem, až Jana vystoupí a šli jsme za ním spolu. Vypustili jsme ho za převelikého vítání z kotce a šli se s ním radovat na pastvinu. Nechat si ho teď až do večera u sebe byla pro nás všechny sladká odměna.

Bylo vyhráno, Amor uspěl v další důležité zkoušce. Ještě jednou ho ošidíme, abychom se ve vítězství utvrdili, a potom poprvé nakrátko odjedeme oba.