Janebovi

Janebům se narodil chlapeček. Dali mu jméno Metoděj.

Když byl chlapečkovi jeden rok, vyrostly mu vousy. Záhy byly dlouhé a celé bílé jako sníh. Janebovi byli rádi - šlo o doklad výjimečnosti jejich děťátka. A pak - i tatínek Janeba měl dlouhé vousy, i když zatím jen místy plesnivé; o to pyšnější byl, že jeho syn už je má v jednom roku plesnivé docela.

Maminka Janebová si při kojení připadala jako mytická Pero tišící hlad vězněného staříka. Byla ráda - byl to doklad výjimečnosti jejich situace.

Za dlouhých večerů, jež trávili u kamen venkovské chalupy, kam, vědomi si svých kořenů, přesídlili z Prahy, obdivovali se výjimečnosti svého děťátka. Čekají ho velké věci, šeptal tatínek do kotlíku s čajem. Svět čekají velké věci! opravovala maminka a hladila synečka po vousech.

O jedenáct let později, jak s přesností na desetinná místa naplánovali, se Janebům narodil druhý chlapec. Dali mu jméno Cyril. A dál už tenhle biopříběh znáte.