Vánoce

„Jdete pozdě, “ řekne Nataša hned, jak otevře vchodové dveře. „Kde je Oliver?“

„Tak za prvé, ahoj, za druhé máme to ze všech nejdál a za třetí Oliver už jde, jenom lovil dárky z kufru,“ opáčí vytočený Viktor.

„Aha, no já už myslela, že se s tebou rozešel. No, stejně je to jen otázka času.“

„Mami!“

„Co? Je úplně mimo tvoji ligu. Ahoj Olivere!“ zvolá, když zahlédne Olivera jít po cestě k domu.

„Ahoj Natašo.“

Když je Oliver u dveří Nataša ho srdečně obejme.

„Jsem moc ráda, že tě vidím. Pojď dál.“

„Děkujeme, jsem taky rád, že ti vidím. Jak se máš?“

„Ale výborně. Vánoce naprosto miluju.“ Nataša si uvědomí, že Oliver v ruce drží tašku s dárky. „Ty dárky můžeš dát rovnou pod stromeček.“

Matka odejde. Oliver s Viktorem si oba vyzují boty, vysvlečou bundy. Oliver jde do pokoje po levé straně naaranžovat dárky pod stromeček. Viktor na něj čeká v předsíni.

„Tak co lásko jdeme do boje?“ zeptá se s úsměvem Oliver, když se vrátí.

„Víš, co mi řekla?“

„Můžu hádat? Nebylo to, že jsem mimo tvoji ligu?“ zasměje se.

„Ano, “ řekne naštvaně.

„Vždyť je to po každý stejný. Ber to s nadhledem.“ Oliver Viktora políbí. Chytne ho za ruku. Odejdou do pokoje nalevo. Projdou ho a ocitnou se v jídelně, kde sedí zbytek rodiny. Babička Ágnes, Viktorova sestra Anna, teta Simona se svými dvěma dětmi Alicí a Mikulášem.

„Ahoj myško!“ zvolá nadšeně babička a jde obejmout svého vnuka. Ten jí nadšení oplácí, napřáhne k ní ruce.

„Ahoj bubu.“

„Ahoj!“ zavolá zbytek. 

„Ahoj Oli.“ Obejme babička Olivera. 

„Ahoj babi.“ 

„Tak, si sedněte za chvíli budeme jíst. Půjdu se na to mrknout. Udělala jsem bramborový salát, tak jak ho máš rád Oli.“ 

„Děkuju, babi.“ 

Babička odejde z jídelny do kuchyně. 

„Sedněte si vedle mě, “ řekne Viktorova sestra Anna.“ 

„Ahoj,“ obejme se Viktors Annu. Pak se posadí s Oliverem na dvě volná místa mezi Annou a Tetou Simonou. „Už to nějak komentovala?“ 

„Zatím ne. Čeká na večeři.“ 

„Tak co Oli, jak vám to klape?“ zeptá se, opilá teta Simona.

„Všechno jde dobře,“ opáčí s úsměvem Oliver. „Chystáme spolu nové album.“

„Ale tak vy stejně máte ten volnej vztah, ne? To se potom není, co divit.“ 

Dohovoru se vloží Viktor: Ne, teto. Jsme si věrní. Máme spolu naprosto normální vztah.“ 

„To prostě není možný. Dva chlapi, spolu, tsss.“ 

„Prosím tě, mami nechej toho,“ řekne její 14letá dcera Alice.“ 

„Ale co je na tom. Jsou teplí jsem zvědavá.“ 

„Nejsou pouťová atrakce,“ upozorní Alice.“ 

„A kdo koho… no víte, co.“ 

„Mami nechej toho! Nevadí ti, že je tu Miky?“

„Ježiš! Vy jste všichni tak prudérní.“ Teta vypije celou sklenici vína. „Jdu si dolít.“ Zvedne se a zmizí v kuchyni. 

„Děkuju Alice, “ usměje se na ni Viktor. Alice mu úsměv oplatí. 

„Tak povídejte vy chystáte společnou desku?“ ptá se s nadšením Alice. 

„Jo, moje písně jsou stejně o Viktorovi,“ odpovídá Oliver a usmívá se přitom na Viktora. Položí mu ruku na stehno, otočí se na Alici a pokračuje: „tak jsme se rozhodli natočit duety. Viktor má krásnej hlas. Chceme to ladit do šansonu.“ 

„Takže se ti splní sen,“ řekne Anna Viktorovi.

„Podává se večeře!“ zvolá Ágnes, když vejde do místnosti se dvěma mísami. Za ní jde Nataša s mísou polévky. V závěsu za nimi teta Simona se sklenkou a lahví vína. Všichni si nejprve naberou hrachovou polévku. 

„Ještě než se pustíme do jídla vadilo by vám, kdybychom se pomodlili? “ zeptá se Viktor. 

„Proč bychom se modlili?“ pozvedne obočí Nataša. 

„Já vás nechci nutit. Ale my bychom se rádi pomodlili. Vy ostatní nemusíte, ale kdyby jste počkali?“ 

„Viktore, Viki, vždyť nejsi věřící!“

„Já ne, ale Oliver ano. Bavili jsme se o tom a u nás doma se před jídlem modlíme. Modlím se taky, i když nejsem a nebudu věřící z úcty ke svému příteli.“ 

„Ale tak mohli bychom se pomodlit. Bude to vítaná změna, “ řekne nakonec Nataša.

Všichni se chytí za ruce. Oliver pronese modlitbu, potom se pustí do jídla. První prolomí mlčení Ágnes: „Tak Oli, vy dva spolu prý chystáte společnou desku?“

„Ano, Viktor na ní bude zpívat, ale my spolu skládáme muziku od té doby, co jsme spolu.“ 

„Moc, se na to těším,“ usměje se. „A co jinak myško? Co teď píšeš?“ 

„Mám teď trochu problém s vydavatelem. Nelíbí se mu moje kniha esejů.“ 

Matka mu skočí do řeči: „No, já se ani nedivím. Spíš mě fascinuje, že ti někdy něco vydali,“ zasměje se nahlas. 

„Mně se jeho eseje moc líbí. Skvěle píšeš,“ mrkne na Viktora Ágnes. „Já v mládí psala taky takové věci. Jo co já všechno zažila.“ 

„No, jo co vy dva,“ mávne rukou Nataša. „No, jinak Anno byla jsem velmi překvapená, že jsi přijela bez Mariána. Víš, nedalo by se to ještě spravit. Na vztahu se musí pracovat, kdyby ses víc soustředila na něj, než kariéru. Možná by…“ 

„Ale my jsme se nerozešli kvůli tomu, že jsem doktorka a nemám tolik času. On je taky doktor.“ 

„No, právě někdo se musí starat. Každej chlap, potřebuje přijít do uklizeného domu a mít na stole jídlo.“ 

„Mami dej jí pokoj,“ řekne Viktor. 

Nataša se rozčílí, bouchne do stolu: „Takhle se mnou nemluv!“

Ozve se pláč. Všichni se otočí na právě hlasitě vzlykající Annu. 

„Prostě se mnou už nechtěl být. Nemělo to důvod,“ řekne Anna a uteče od stolu. 

„Skvělý Mami to se ti povedlo. Jsi šťastná? Zkazilas Vánoce. Proč nám oběma nedáš pokoj?!“ 

Nataša mlčí stejně jako zbytek rodiny, ani se nehnou, jen teta Simona popijí. 

„Kašlu na to!“ Viktor odejde od stolu. Jde za Annou, která utekla nahoru do podkroví.“ 

„Asi bych měl jít za ním,“ poví potichu Oliver a taky odejde. 

V podkroví najde Viktor Annu sedět na posteli svého bývalého pokoje.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se jí, když vejde dovnitř. Anna si právě utírá slzy. 

„Mohlo by to být lepší,“ usměje se na něj.

„Nechápu, jak jsme to mohli přežít?“ Při těch slovech si sedne za Annou sedne na postel. Do pokoje vejde Oliver a zeptá se: „Nechcete cigaretu?“ 

„Jasně, že jo!“ odpoví Anna. 

Všichni tři se přesunou na balkón ve vedlejším pokoji. Mezi tím v kuchyni se začala Nataša rozčilovat: „Já to nechápu, komu já tady, co kazím. Oba jsou tak nevděční.“ 

„Natašo nechej toho. Děláš tu dusno. Sama nechápu, o co ti proboha jde,“ pronese rozvážně babička Ágnes. 

„Co pořád všichni svalujete vinu na mě. Nehledě na to, že ty je proti mně celej život očkuješ!“ vyhrkne s hysterickým pláčem Nataša. 

„Prosím tě na tohle ti neskočím přestaň bulet.“ 

„No tak fajn. “ Nataša opravdu z ničeho nic přestane brečet. 

„Já je proti tobě neočkovala. Nemůžeš se divit, že byli radši se mnou, když předvádíš tohle. Normálně jsi je terorizovala.“

„Fajn, tak možná nejsem dobrá matka. Taky bych je neměla, kdybys mě nedonutila si je nechat.“ 

„Jak to mluvíš? Jsi ty vůbec normální?“ 

„Ne, mami nejsem normální. Nikdo tu není normální. Tys mě donutila si je nechat. Já o tohle nestála. Zničili mi život!“ zakřičí zrovna, když vejdou do jídelny Anna, Oliver a Viktor. Nataša se ohlédne a spatří vyjevený výraz jich tří. „Já na tohle nemám. Balím kufry a jedu z tohohle blbýho baráku.“ Nataša se zvedne, zmizí v kuchyni, ze které pokračuje na chodbu a potom nahoru do své ložnice. 

„Já bych vlastně asi taky šla,“ prolomí ticho teta Simona. 

„Mami a kam? Takhle nemůžeš řídit,“ upozorní ji její dcera Alice. 

„Nic takového sedněte si k jídlu,“ řekne babička Ágnes. 

Oliver, Anna i Viktor si sednou a pokračují mlčky v jídle stejně jako zbytek rodiny. Po chvíli uslyší bouchnutí vchodových dveří. To vyšla ven Nataša. Táhne za sebou velký černý kufr na kolečkách a míří k autu. 

 

---