Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O posledním rolníkovi

15. 02. 2021
2
5
392
Autor
Kamil Sikora

Kapitola první

Počátky mentální deprivace

 

 

 

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá vesnice. V té vesnici žilo deset rolníků, kteří denně chodili na pole a o vypěstované plodiny se svorně dělili. Celý náš příběh začal onoho truchlivého dne, kdy jednoho z rolníků napadlo, že je život příliš krátký na to, aby celý den jen okopával řepu. Oznámil tedy ostatním své nevratné rozhodnutí.

„Přišel jsem na to, jak se všichni budeme mít lépe. Když budeme dělat odborné analýzy pěstovaných plodin a podle toho optimalizovat obdělávání půdy, můžeme mít větší úrodu. Říká se tomu agronomie, ale tím vás nechci trápit a vezmu to všechno na sebe,“ dodal a zůstal ten den doma. K okopávání už se nikdy nevrátil, ale to vám snad ani nemusím říkat.

Ostatních devět rolníků šlo tedy dál na pole a poklidně okopávalo. Hned druhý den však dalšího z těch devíti rolníků náhle napadlo, že je to vlastně naprostá hrůza, po zbytek života jenom mašírovat na to věčně neokopané pole a obrátil se ke kamarádům.

„Děláme to všechno špatně! Máme sice agronoma, ale nemáme žádného ekonoma. Takže úroda bude sice větší, ale zisk se rozplyne. Už to mám delší dobu v hlavě, skočím domů a udělám nějaké ekonomické analýzy.“

„Jak to myslíš?“ zeptali se ho kamarádi.

„Tak jak to říkám,“ opáčil ekonom a jelikož se na tuto geniální repliku nedá nic říct, vítězoslavně odkráčel.

Ostatních osm šlo svorně na pole, ale v tom se ozval další hlas.

„Napadlo mě, že nemáme bezpečáka! K čemu nám bude větší úroda a zisky, když se každou chvíli někdo zraní. Nakonec nebude, kdo by okopával. Víte co, já dnes zůstanu taky doma a založím bezpečnostní agendu,“ načež se novopečený bezpečák, aniž by čekal na svolení ostatních, otočil na podpatku a vyrazil domů.

Zbývajících sedm tedy šlo dál na pole, ale všichni nedošli. Po cestě bylo zjištěno, že vlastně zcela postrádají specialistu výsadby a referenta obdělávaných celků. Dva se odpojili a zbývajících pět celý den okopávalo. Při cestě z pole však jednoho z nich náhle napadlo:

„Dobře, máme agronoma, ekonoma, bezpečáka, specialistu a referenta. Ale tyto útvary mezi sebou nekomunikují. Potřebujme nějakého předsedu, který by to celé řídil. Je to sice řehole, ale tím vás nechci zatěžovat a vezmu to na sebe.“

Dalšího rána měli vrazit čtyři rolníci na pole, ale nový předseda je hned zčerstva zastavil.

„Agenda se nám neskutečně rozrůstá, potřebuji zástupce, aby se postaral o administrativu. Ty zůstaneš doma a vy ostatní jděte okopávat.“

Tak zbývající tři poslušně vyrazili, vždyť předseda je přece předseda. Po cestě však jeden z nich začal hartusit.

„Nezdá se vám, že okopáváme už jen my tři a ostatní se flákají?“ oslovil své kamarády. „Je to tak,“ prohlásili druzí dva, „ale co s tím chceš dělat? Vždycky to tak bylo, že vrchnost si to uměla zařídit, nepamatuješ?“

„Ale jo, pamatuju,“ zavzpomínal na včerejší den zasmušilý kverulant. „Člověk se ani nenaděje a už mu rozkazuje předseda, ekonom, agronom, specialista a referent, přičemž na kvalitu kopání musí pro jistotu dohlížet i jakýsi bezpečák.“

„Je to tak,“ unisono zanotovali druzí dva oslovení.

Po návratu z pole však jeden z těch dvou oslovených zašel za předsedou a celý rozhovor mu nahlásil. Za to byl jmenován do funkce mistra a vzpurný rolník kverulant byl vyhozen z vesnice. Následujícího rána poslední rolník vyrazil na pole.

 

 

Kapitola druhá

Blíží se morální neúroda?

 

 

 

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá vesnice. V té vesnici žil rolník, který pracoval na předsedu, jeho zástupce, agronoma, ekonoma, bezpečáka, specialistu, referenta a mistra. Moc mu to nevadilo, protože okopávání měl rád. Matička Země nás přece všechny uživí, to věděl už z kázání v kostele, kde každou neděli sám vysedával. Pak znavený rolník po roce okopávání zaslouženě usnul.

Ale jak už tomu tak bývá, po skončení veškerého lopocení přichází sklizeň. Krásně se toho roku dařilo a řepy se urodilo nepočítaně. Tím nepočítaně myslím, že se to našemu rolníkovi nechtělo počítat, ve skutečnosti to však bylo rovných sto řepných hlív, čili neskutečné bohatství. Celý zbytek vesnice si našel čas, aby se na to pole zašel podívat.

Jenomže jestliže se úroda nechtěla počítat rolníkovi, rozhodně se chtěla počítat ekonomovi. Ten řepy spočítal hned a vyrazil zčerstva za předsedou. „Máme tady sto krásných řep,“ předložil mu výkaz, kde byl červeně zaznamenán čistý výnos, jako by to byla jeho zásluha. „Ráno to předložíme na výboru a bude oslava hojnosti.“

„Počkej, kamaráde,“ zarazil ho předseda. „Nespěchej! Nemusí každý vědět, kolik řep jsme vypěstovali. Můžeme si to přece rozdělit jen my dva,“ ale jelikož bylo v jejich proutěné správní budově všechno slyšet, okamžitě se rozrazily dveře z vedlejší kanceláře.

„Já jsem agronom a měl bych mít úrodě největší podíl!“

„To jsou kecy!“ spustili společně specialista a referent, sedící na druhé straně proutěné budovy. „Bez našich analýz byste nevypěstovali ani sazeničku!“

„Mimochodem, bezpečáci také mají zásluhu!“ ozvalo se přes stěnu ze sousední kanceláře. „Mohl bych kontaktovat Nejvyšší řepný úřad a potom bychom všichni museli předložit pracovní výkaz, podle kterého by se řepy rozdělily.“

Tento argument každý uznal a všichni svorně zasedli k jednacímu stolu. Dělení zisku není jednoduchý proces. Předseda nakonec uhádal třicet řep a jeho zástupce patnáct, zástupce je přece jen půlka šéfa, to ví každý. Agronom si vykřičel dvacet a ekonom dostal taky patnáct, stejně jako zástupce, čili zbylo dvacet řep. O ty se strhla neskutečná tahanice, jelikož bezpečák, specialista, referent i mistr si také chtěli přijít na své. Po dlouhých hádkách a tahanicí si nakonec každý přidělili pět řep a spokojenost ve vsi opět zavládla. Jenomže jak známo, spokojenost nikdy netrvá dlouho.

„Musíme dát taky něco i rolníkovi,“ otrávil všem oslavu hojnosti mistr, kterého původně pozvat nechtěli, ale nešikovně se tam nachomýtnul.

„Proč?“ podivili se ostatní.

„Protože celý rok okopával,“ opáčil mistr.

„No tak dobře,“ zasmušil se předseda. „Dám mu tedy letos jednu řepu ze svých, ale pamatujte si, že je to naposledy!“

Všem se ulevilo, že nemuseli dávat ze svého.

„Tady máš řepu a medaili,“ předal předseda za potlesku všech přítomných probudivšímu se rolníkovi jeho odměnu. „Snad se nám příští rok bude dařit stejně. A už teď ti mohu slíbit, že pokud budeš okopávat tak dobře jako letos, dostaneš příští rok ty řepy dvě. Jo a tu medaili musíš zítra vrátit na sekretariát.“

Šťastný rolník odcházel domů s řepou a půjčenou medailí a přemýšlel nad tím, jak je to krásné, když celá společnost pracuje ruku v ruce pro lepší zítřky.

„Ty chceš dát té motyce příští rok dvě řepy?“ zeptal se předsedy po odchodu šťastného rolníka agronom.

„Samozřejmě že ne, chci ho tím slibem jen motivovat,“ zasmál se předseda. „Ať má nějaký cíl.“

 

 

Kapitola třetí

Řeším to duševní hygienou!

 

 

 

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá vesnice. V té vesnici žil rolník, který každý rok sám poctivě okopával společné políčko a dostával za to ročně jednu řepu. Ta řepa mu vydržela kolikrát až do léta, každý den si totiž ukrojil jen jeden tenký plátek. V létě už měl okopáno a zasazeno, mohl by tedy na chvíli odpočívat, než bude zase třeba to políčko plít, ale jelikož už neměl co jíst, zašel do správní budovy za předsedou.

„Zdravíčko předsedo, jak se daří?“ slušně pozdravil při vstupu do proutěné správní budovy. „Zastavil jsem se na kus řeči ohledně menšího problému, se kterým si vůbec nevím rady.“

„Máš okopáno?“ obořil se na něj předseda, kterého vyrušil z dopolední siesty, čili v podstatě ho probudil. „Ve správní budově nemáš co dělat, stav úředníků je zcela naplněn. Ty máš přece okopávat.“

„A máš i zasazeno?“ houkl přes proutěnou stěnu specialista výsadby, který je slyšel. „Jestli nemáš zasazeno, tak si mě nepřej!“

„Všechno je hotovo,“ opáčil rolník. „Mám okopáno i zasazeno, ale nemám už co jíst. Proto jsem tady.“

„Možná bychom ti mohli pomoct,“ zadumal se ekonom, který byl šéfovi vždy nablízku. „Půjčíme ti jednu řepu, ale po sklizni nám vrátíš dvě,“ vytasil notýsek a chvíli počítal. „To by šlo, půjčíme ti jednu a vrátíš dvě!“

„Jenomže já dostávám ročně jen jednu řepu, takže vám můžu vrátit jen půlku dluhu a navíc zase nebudu mít co jíst.“

„To je pravda,“ zastal se ho mistr, který stejně jako ostatní úředníci vždy zevloval poblíž vrchnosti. „Bude potřebovat minimálně tři řepy, aby nám mohl vrátit dluh a sám přežít.“

„Nemáš náhodou nějakou práci?“ obořil se na něj předseda.

„Nemám,“ přiznal se mistr.

„Tak si nějakou najdi a vypadni!“ houkl na něj ekonom a mistr se raději vypařil.

Pak nastalo mohutné přemýšlení, jak už tomu tak u vrcholového managementu často bývá. Většinou z něj nic nepojde, ale již jen tou marnou snahou vyburcuje z letargie ostatní pracovníky.

„Myslím, že mám řešení,“ vyrušil vrcholový management u přemýšlení referent okopávaných celků, který se přišoural z vedlejší kanceláře, jelikož slyšel přes proutí předchozí hlasitou výměnu názorů. „Když rozšíříme políčko k lesu, urodí se více řepy a rolník může dostat výjimečně tři řepy, přičemž dvě z nich ihned vrátí.“

„To by šlo,“ zadumal se ekonom. „Pokud se nám upíše, že dluží dvě řepy, jednu z těch loňských mu půjčím.“

„Myslíte jednu z těch, které jsem loni okopával?“ zeptal se nadšeně rolník, protože vlastní řepy mu chutnaly.

„Přesně tak!“ opáčil ekonom. „Je to jedna z nich.“

Šťastný rolník odcházel domů s půjčenou vlastní řepou a přemýšlel nad tím, z které strany si dnes večer ukrojí zasloužený plátek.

„Ukaž mi tu motyku,“ zastavil ho při odchodu bezpečák. „Není nějak moc ostrá? Mohl by ses kopnout do nohy a onemocnět.“

„Neboj se, dělám to celý život,“ uklidňoval ho rolník.

„Jen aby,“ pokáral ho bezpečák. „A nemysli si, že se s tím tvým vysvětlením spokojím! Přijdu si tě někdy při kopání zkontrolovat,“ dodal a zakousl se do čerstvé řepy, kterou mu žena připravila k obědu.

 

 

Kapitola čtvrtá

Tušení slibného nekonečna

 

 

 

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá vesnice. V té vesnici žil rolník, který měl moc rád řepu, ale ještě raději měl svou vesnici. Už jen ti sousedi, samá honorace. Kousek od něj bydlel samotný předseda, kdysi spolu chodili na pole a hele jak se vypracoval. Přes cestu bydlel agronom a vedle něj ekonom, kolem jejich domů ráno chodíval okopávat a dával si pozor, aby je hlučnou chůzí nebudil. Na konci ulice bydlel specialista s referentem (ti jediní bydleli spolu, aniž by bylo dovoleno to jakkoli komentovat), zatímco bezpečák s mistrem měli své chýše až na konci vísky.

Ten rok však udeřilo na vesnici veliké sucho, způsobené neexistujícím globálním oteplováním. Řepě se nedařilo, byť rolník okopával sebevíc, úroda začala chřadnout a v proutěné správní budově byl vyhlášen stav ohrožení. Byl svolán krizový tým, kterého se zúčastnil předseda, agronom, ekonom, specialista výsadby a referent obdělávaných celků. Zástupce, bezpečák, mistr a rolník pozváni nebyli, z důvodu nízké kompetentnosti ohledně projednávaného tématu.

„Tak co mi k tomu povíte,“ zahájil krizovou poradu předseda. „Jak je možné, že zrovna letos udeřily takové sucha, že je ohrožena nejen celá úroda, ale vlastně i naše živobytí?“

„Podle mě za to může rolník,“ opáčil suše agronom. „Vždyť je na poli každý den a nikomu z nás o nebezpečí sucha neřekl.“

„Jak by za to mohl rolník?“ podivil se ekonom. „Vždyť počasí nijak ovlivnit nemůže. Má okopávat a poslouchat rozkazy.“

„Tak za to můžeš ty!“ ukázal na něj agronom. „Máš dělat statistiky, a co se mě týče, žádnou statistiku ohledně počasí jsem neviděl. Co ty na to?“

„Uznávám, že rolník by za to část viny nést mohl,“ prohlásil po chvíli přemýšlení ekonom. „Prostě nám nedodal všechny informace, v tom to všechno vězí, potom bych mohl udělat statistiku. Kdyby byl více všímavý, mohli jsme celé této lapálii předejít dřívější krizovou poradou.“

„Navíc ta půda,“ přisadil si referent obdělávaných celků. „Pořád ji okopává, tudíž se vlhkost snadněji dostane do ovzduší. Neměl by tolik okopávat, když neprší, je třeba vydat novou směrnici.“

„Kromě toho nasadil naprosto nevhodnou sazenici,“ vstoupil do debaty specialista výsadby, který byl jako jediný odborně připraven, čímž je míněno, že si pět minut před poradou otevřel Wikipedii. „Beta vulgaris je dvouletá rostlina, a ta jakožto zástupce kořenové zeleniny z čeledi Laskavcovité, čili Amaranthaceae, jak všichni jistě víme, je velice citlivá na pravidelné zavlažování.“

„Jistěže všichni víme, co je to ta Vulagaris,“ podrbal se předseda, který ten název slyšel dnes poprvé. „Ale nechce se mi věřit, že by za celou situaci mohl jen rolník. Samozřejmě má po prémiích, ale od čeho máme mistra? Ten by na něj měl dohlížet!“

„Správně!“ ulevilo se ekonomovi, že vina se začíná kolektivně rozmělňovat. „A máme tady i bezpečáka. O jakémkoli nebezpečí by nás měl přece informovat hlavně on!“

„To jsem měl na mysli,“ odtušil předseda. „Takže co navrhujete?“

„Nejprve bych potrestal bezpečáka!“ navrhnul agronom. „To on měl s předstihem informovat, že se blíží sucho. Podle mě by měl být do konce roku bez prémií a odevzdat všechny řepy, které si nasyslil.“

„Také mistr by měl vrátit všechny loňské řepy,“ přidal se specialista. „Alespoň si bude lépe pamatovat, že kontrolu rolníka za něj nikdo dělat nebude.“

„A jak potrestáme rolníka?“ zeptal se ekonom, nyní již zcela klidný. „Postačí pouhé odebrání prémií, které stejně nedostává?“

„Snad ano, žádné řepy nemá, takže mu nemáme co vzít,“ zasmušil se agronom. „Ale důrazně doporučuji zvýšený dozor, aby se tato situace s nadměrně teplým počasím už neopakovala.“

Následně byla krizová porada ukončena a všichni zúčastnění se rozešli do svých kanceláří.

„Zasrané počasí,“ ulevil si předseda při odchodu ze zasedací místnosti. „Jako bychom neměli svých problémů dost.“

 

 

Kapitola pátá

Láska na druhou

 

 

 

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá vesnice. V té vesnici žil rolník, jehož láska k rodné vesnici neznala mezí. Jenomže jak správně podotkl jeden z dávno mrtvých filozofů, nejen prací je rolník naplněn. Většinou má i ženu, děti a častokrát se s nimi vidí každou neděli, kdy se na poli nepracuje a on může naplnit štěstí své rodiny tím, že svlékne zpocené montérky a cudně se přitulí ke své ženě. Z jakéhosi záhadného důvodu to však většině žen prostých rolníků nestačí a často bývají ochotny toto romantické gesto vyměnit za krátkodobý sexuální styk s šéfem jejich muže, slibující zlepšení rodinných poměrů, ke kterému nikdy nedojde.

„Pane předsedo, dnes máte v kalendáři naplánovanou pravidelnou návštěvu rodinných příslušníků našeho Řepného družstva,“ vloudil se do kanceláře předsedy jeho zástupce, značně nervózní z toho, že už dva dny nemohl svému nadřízenému pochlebovat.

„Děkuji ti, ty můj milý zástupiči,“ pokusil se o vtip předseda. „Kdybych neměl kalendář přímo před sebou, skoro bych na to zapomněl.“

„Jistě, že to víte, blahorodí,“ servilně se pousmál zástupce. „Trakař je připraven, takže vyrazíme?“

„Přesně tak!“ spolknul tabletku Viagry předseda. ‚Dneska navštívím ženu našeho rolníka,“ pousmál se, „ať není doma pořád sama,“ a natáhl se na zadní sedadlo svého služebního trakaře. Cesta jim trvala jen malou chvíli, vždyť to bylo hned přes ulici.

„Tak jak se vám daří, paní Vilmo?“ otázal se předseda po příjezdu k rolníkově chýši. Byla to ta nejmenší chýše ve vesnici, tudíž ji ani nemohl minout.

„Je to těžké, pane předsedo,“ posteskla si manželka posledního rolníka. „Jirka maká od rána do noci, abychom měli všichni řepu, a chodí domů až pozdě večer. Potom většinou hned usne.“

„Přesně tak,“ odtušil předseda. „Je pořád pryč, potom spí a co vaše sexuální potřeby? Víte o tom, že jedna malá sofistikovaná felace by mohla vyřešit všechny vaše rodinné potíže?“

„Já jsem vás asi špatně slyšela!“ vykřikla rozhořčeně Vilma. „To jsou spíše vaše sexuální potřeby, nežli moje! Co bych asi tak měla z felace, kromě protivného pocitu v ústech? Kdyby vás můj Jirka slyšel, určitě by zvážil stížnost na Řepný úřad ohledně sexuálního harašení!“

„Shodou okolností tady mám formulář na povýšení vašeho muže do stavu úřednického, mám pro něj připravenu pozici analytika,“ sáhnul do aktovky předseda a vytáhnul z ní formulář, který použil již u paní agronomové, i ekonomové. „Už nebude muset chodit večer utahaný z pole a plat se mu zvýší na celé dvě řepy ročně. Jenomže to všechno záleží především na vašem orálním pochopní situace!“

„Chápu,“ odtušila paní Vilma a poslušně zaklekla k jeho rozkroku. „Snad budete spokojen,“ dodala, načež se jala ústy stimulovat předsedovo přirození, jak už tomu tak u řadového proletariátu bývá zvykem.

„Promiňte, pane předsedo, ale ztopoření se ani po půlhodinové stimulaci nedostavuje,“ slušně upozornila šéfa svého muže, který se drze rozvaloval na jejich rodinném gauči.

„To je u vrcholového managementu normální,“ poučil ji předseda a dál si četl v ekonomickém magazínu, který mu zdarma docházel do kanceláře. „Klidně pokračujte a o vývoji erektilní situace mě průběžně informujte.“

„Cítím jisté záškuby,“ mumlala s plnými ústy Vilma po dalších deseti minutách. „Snad se již brzy dostaví kýžené prokrvení.“

„Výborně, jen tak dál,“ odtušil předseda.

Po dvou dalších nekonečných minutách náhle došlo k managerské ejakulaci a předseda si spokojeně upravil kalhoty a pokynul zástupci, který celý akt nahrával na video, že odjíždějí. Frustrovaná Vilma se večer přiznala paní agronomové i ekonomové, při společné návštěvě místní kavárny, ke svému morálnímu selhání.

„To není zahýbání!“ vysvětlovala to kamarádkám. „Neproniknul do mě, bylo to jen drobné morální selhání. Potom jsem si vyčistila zuby tou nejdražší zubní pastou, takže se vlastně nic nestalo.“

„Morální, nebo orální?“ zeptala se jí paní agronomová.

„Asi obojí,“ přiznala se Vilma.

„No jistě,“ zasmála se paní ekonomová. „Taky jsem to musela absolvovat, roční prémie se nadávají jen tak po nic za nic.“

„Taky už to mám za sebou, jako my všechny,“ přiznala se paní agronomová. „Samozřejmě kromě specialisty a referenta, kteří si v tomhle vystačí sami!“

Všechny tři se zasmály. Večer dorazil znavený rolník domů a jako vždy se přitulil ke své ženě. „Dneska ne, Jiříku, měla jsem těžký den,“ schoulila se do rohu pohovky Vilma. „Snad jindy, až tě povýší,“ zabořila hlavu do polštáře.

 

 

 

Kapitola šestá

Čím míň víš, tím líp spíš

 

 

 

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá vesnice, kde žil poslední rolník. Jeho život byl občas lehký a občas těžký, podle toho, jak hluboko do půdy zarazil svůj starý rýč. Jenomže jednoho úžasného podzimního večera si ho zavolal do své kanceláře samotný předseda, čímž získal jeho život zcela nové horizonty.

„Poslouchej, kamaráde rolníku, administrativa ohledně pěstování řepy nám nadále bují, tudíž jsem se rozhodl, že z tebe udělám analitika,“ odtušil jeho nejvyšší šéf a přisunul před něj list papíru. „Tohle je tvoje pracovní smlouva a nový platový výměr na dvě řepy ročně. Tak co, brácho, plácneme si?“

„Nepíše se to náhodou analytik s tvrdým y?“ zeptal se po chvílí čtení smlouvy poslední rolník. „Ne že by na tom záleželo, ale je to přece jen právní dokument a v tom by neměly být pravopisné chyby.“

„Je to rozhodně analitik, jak do smlouvy správně napsal pan předseda,“ začal šéfovi ihned lichotit jeho zástupce, který se zjevil vedle. „Pan předseda ví nejlépe, jak se co píše a jestliže tvrdí pravidla rolnického pravopisu něco jiného, je třeba je neprodleně revidovat.“

„Podle mě se to píše analytyk,“ ironicky opáčil agronom. „Protože bude mít tvrdý život!“ dodal, ale jeho pravopisný vtípek nebyl pochopen.

„No jo, ale kdo teď bude okopávat?“ naklonil se z vedlejší kanceláře referent obdělávaných celků. „Už tak je nás osm úředníků na jednoho rolníka. Nemůže to být devět nula, pole by přestalo rodit.“

„A v tom právě to povýšení vězí!“ uvědomil si předseda, že tuhle drobnost v záchvatu vilnosti podcenil, protože devět výkonných administrativních pracovníků pomocí výkazů a analýz pole neobdělá. „Musíš za sebe sehnat nějakého jiného rolníka, což je současně i tvým prvním pracovním úkolem. Je ti to jasné?“

„Nesmírně vám děkuji, pane předsedo,“ uklonil se poslední rolník téměř až k zemi před jeho pracovním stolem.

„Za to poděkuj své ženě, zdá se, že má pěkně prořízlou pusu,“ otočil se v době jeho hluboké úklony směrem k ekonomovi a agronomovi pan předseda s obscénním gestem, připomínajícím držení mikrofonu.

„Ona vám tedy něco konkrétního říkala o mých tužbách býti také jednou ve stavu úřednickém?“ podivil se po narovnání poslední rolník za potutelného smíchu ekonoma a agronoma, aniž by ti dva tušili, za co dostali na konci roku prémie.

„Tak nějak,“ zasmál se předseda, „ale tím se netrap a běž si po své nové práci,“ podíval se na hodinky, „pole se samo neokope.“

Nakonec byla smlouva podepsána a poslední rolník podal do místních novin inzerát ve znění: „Hledá se odborný pracovník na pozici kultivace ornice. Zkušenosti s obděláváním půdy a zapravováním organických a minerálních látek výhodou. Odměna jedna řepa ročně.“

„Děkuji, miláčku,“ přitulil se večer ke své choti bývalý poslední rolník, nyní již fundovaný první analytik. „Za toto své povýšení, jak mi řekl sám předseda, můžu děkovat jedině tvým šikovným ústům.“

„Mě je tak hanba,“ začala vzlykat jeho žena. „Stalo se to tak najednou. Doufám, že mi to jednou odpustíš.“

„Co bych ti odpouštěl?“ podivil se nyní již jako správný analytik její manžel. „Na tom přece není nic špatného, přimluvit se u předsedy za svého muže.“

„Tak dnes už se tomu říká přímluva?“ dál vzlykala bývalá paní rolníková, nyní paní analytiková. „A ty nemáš ani špetky cti v těle, abys mi alespoň od plic pověděl, co si o mně myslíš?“

„Tak to tedy ano,“ pousmál se novopečený analytik. „Myslím si, že jsi naprosto úžasná bytost, jelikož rozumně vysvětlit našemu hloupému předsedovi, že k práci na pozici úředníka jsem výtečně disponován, rozhodně vyžaduje argumentační schopnosti.“

V tu chvíli paní analytiková pochopila, že její muž neví nic, což ji okamžitě uklidnilo a vrátilo bývalé sebevědomí.

„Dobře,“ přestala vzlykat. „A teď mi jdi udělat kávu, ať si to své povýšení taky nějak zasloužíš. A nezapomeň na smetanu! Jestli ji nemáme, tak pro ni zaběhni. Bože ty fakt nedokážeš nic kloudného zařídit?“

 

 

Kapitola sedmá

Hloupému napověz, chytrého trkni

 

 

 

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá vesnice, kde za starých časů žil poslední rolník, nyní již povýšený na analytika. Jenomže když chybí rolníci, pole leží ladem, to je známý fakt. Byl tedy podán inzerát, nabízející kvalitní pracovní pozici na venkovní okopávání řepy, ale zájem byl pramalý. Popravdě řečeno, neozval se nikdo.

„Jak mi to vysvětlíte?“ burácel na každodenní dopolední poradě širšího managementu pan předseda. „Copak nikdo z okolních vesnic nemá zájem okopávat naši řepu? To je naprosto skandální! My se tady můžeme uradit k smrti a řepu nikdo neokopává?“

To bych vám měl možná vysvětlit. V každé organizaci podobného typu se konají každodenní několikahodinného porady úředníků, kteří se v tu danou chvíli neurvale hádají a neustále jeden druhého zesměšňují. Osobní útoky a udavačství nejsou nic výjimečného, lhaní a mírné urážky jsou taktéž povoleny. Přitom mimo tyto porady jsou velcí kamarádi, před ní, i bezprostředně po ní, protože všichni tak nějak chápou, že to patří k věci.

„Lidé by snad i okopávali řepu, ale raději svou vlastní,“ ušklíbl se agronom. „Proč si myslíte, že najdete nějakého troubu, který bude okopávat desítky našich řep za jednu jedinou? To by musel být blb.“

„Takže tím jsi to vyřešil!“ zaútočil na něj ekonom. „My tady máme personální problém a ty umíš jen všechno zlehčovat. Podobné kecy nás ale nikam neposunou, je ti to jasné?“

„Ty sám se raději někam posuň,“ opáčil napadený. „Nejlépe někam do prdele, kam stejně patříš.“

„Takže tam budeme společně?“ zasmál se útočník. „Ty už jsi v té prdeli dávno, kamaráde, takže se nedivím, že je ti tam smutno.“

„Přestaňte se hádat!“ okřikl je předseda. „Tím se ještě nikdy nic nevyřešilo, samozřejmě kromě upevnění své pozice ve smečce. Raději zkusme společně popřemýšlet, kde se stala chyba.“

Rozhostila se chvíle ticha, kterou začínající spisovatelé z neznámých důvodů označují za dramatickou, aniž by sami věděli proč.

„Podle mě byl inzerát špatně koncipovaný,“ rozhodl se specialista výsadby posunout poradu k nejdůležitějšímu bodu, totiž k nalezení viníka. „Nemělo tam být nic o obdělávání půdy, to většinu zájemců odradí. Manuální práce se každý normální člověk štítí, mělo tam být jen uvedeno, že se jedná o pozici odborného kultivačního pracovníka. Potom už bychom si ho zpracovali.“

„Přesně tak!“ podpořil ho referent, přičemž na něj zamrkal. „Odborný kultivační pracovník je přesný termín. Zní to dobře a než se naděje, má na sobě montérky a se zapůjčenou lopatou kultivuje jako divý.“

„Takže jsi ve funkci pouhé tři dny a už máš první průšvih?“ obořil se předseda na nového analytika, který do té doby raději mlčel. „Já jsem tě z dobré vůle přijal do širšího managementu a ty hned svůj první úkol takhle poděláš?“

„Promiňte, pane předsedo,“ zkoušel se bránit analytik, „ale k sestavení inzerátu jsem nedostal žádné podklady. Musel jsem vycházet pouze z vlastních zkušeností ohledně nabízené práce, a k té obdělávání půdy dozajista náleží.“

„Samozřejmě, že jsi nedostal podklady,“ vysmál se mu bezpečák. „Přece si nemyslíš, že budeme dělat všechno za tebe,“ rozhlédl se kolem, jako by on sám někdy něco za někoho dělal. „Takže jsme tam, kde jsme byli a to hlavně kvůli tvé neschopnosti.“

„Mám to!“ vykřikl náhle v záchvatu inspirace referent. „Potřebujeme personalistu! Někoho zkušeného, kdo by přilákal čerstvou pracovní sílu a současně by nerozumným zněním inzerátu neodradil těch několik potenciálních zájemců, ochotných okopávat naši řepu za jednu řepu.“

„Konečně pořádný nápad,“ ušklíbl se předseda a dal hlasovat.

Jednomyslným hlasováním se nakonec plénum shodlo na rozhodnutí, že počet úředníků bude zvýšen ještě o personalistu, který se pokusí sehnat nějakého rolníka pro samotnou práci na poli. Přítomný analytik dostal za úkol co nejdříve vypsat nový inzerát na pozici personalisty, ve kterém bude zdůrazněno, že se nejedná o manuální práci, ale o práci, která má manuálně pracující přilákat.

 

 

Kapitola osmá

Podhoubí katarzní minulosti

 

 

 

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá vesnice, kde došlo k situaci, že počet úředníků stoupl na devět, zatímco rolnické profese byly zcela na nule. Na rozdíl od inzerátu na rolníka, (na který nikdo nereagoval) se ovšem na nabídku pozice personalisty jeden zájemce přihlásil. Šlo o již dříve vyhozeného rolníka, který hned v prvním díle kritizoval personální politiku předsedy a od té doby byl bez práce. Bylo tedy zahájeno výběrové řízení a zasedla komise ve složení: Předseda, jeho zástupce, agronom, ekonom, bezpečák, specialista, referent a mistr. Analytik přizván nebyl, přece jen byl v pozici úředníka teprve necelý týden a neměl ještě dostatek zkušeností ohledně jednání s uchazeči o administrativní práci.

„Tak tě vítám zpátky, bývalý kamaráde,“ pousmál se předseda, sedící v čele komise k dříve vyhozenému rolníkovi. „Zájemců o nabízenou práci personalisty je mnoho, tak čím nás přesvědčíš o svých kvalitách?“ zalhal mu drze do obličeje ohledně počtu kandidátů, jak už je tomu tak u vrcholového managementu bývá téměř součástí morálního koloritu.

„Především bych chtěl ctěnou komisi ubezpečit, že jsem již zcela přehodnotil své dřívější nezralé názory na počty úředníků v kolektivu,“ zahájil svou předem připravenou řeč dříve vyhozený rolník. „Není důležité, kolik rolníků okopává, ale jakým tempem. Naopak pozice úředníků jsou nezastupitelné a tedy i nenapadnutelné. Na tom bychom měli stavět při výběru nového rolníka.“

„To rádi slyšíme,“ odtušil ekonom. „Takové racionální uvažování se nám moc líbí. Je to ekonomické, pragmatické a hlavně…, no, pomozte mi, právě mě nenapadá to správné slovo.“

„Vychcané?“ zkusil mu dychtivě napovědět mistr.

„Ale kuš!“ okřikl ho předseda, vždy dbající na korektnost diskuse. „Taková vulgární slova, jako je vychcanost, tady nepoužíváme. Jedná se o optimalizaci lidských zdrojů. Pokoušíme se jen zvýšit produktivitu práce tím, že predikované množství práce rozmělníme na jednoho člověka. Tím dosáhneme vrcholné optimalizace.“

„Výborně!“ vykřikl jeho zástupce. „Pan předseda to jako vždy dokázal správně pojmenovat. Optimalizace lidských zdrojů, to je ten správný termín. Rozmělněním pracovních činností bývalé skupiny lidí na drobné podúkoly a jejich následné přidělení jednomu jedinému člověku se optimalizuje produktivita jednotlivce. Předseda je přece taky jenom jeden a ani mě při jeho zastupování nikdo nezastoupí.“

„Souhlasím s panem předsedou i jeho zástupcem,“ usmál se ekonom. „Objem vykonané práce na poli zůstane stejný, ale vykoná ji jeden člověk, místo několika vyžírků. Pamatujete na dobu, kdy se na poli poflakovalo deset rolníků, a ekonoma jsme neměli žádného?“

„Přesně tak, přisadil si specialista výsadby. „To by tak hrálo, aby se na poli poflakovalo více rolníků, než je nutné. Navíc když bylo zjištěno, že to zvládne jeden. Za mě agendu specialisty taky nikdo neudělá, jsem na všechno sám.“

Tyto slova vyvolaly souhlasné kývání hlavou všech zúčastněných, včetně agronoma a referenta, kteří do diskuse zatím nijak nezasahovali.

„Myslím, že přesně chápu, co po mě chcete,“ zamyslel se uchazeč na pozici personalisty. „Potřebujeme najít dostatečně výkonného rolníka, který zvládne sám obdělávat celé pole a současně nebude obtěžovat administrativní úsek nějakými zbytečnými požadavky.“

„A nebude pořád nemocný,“ dodal bezpečák. „Žádného simulanta svou administrativní prací ohledně výkazů nemocenských dávek živit nebudu.“

„Výborně, to jsme chtěli slyšet,“ shrnul výběrové řízení pan předseda. „A nyní bych tě požádal, abys vyšel na chodbu, a my se mezitím poradíme.“

Nový personalista byl nakonec po kratší debatě přijat a počet úředníků, kteří byli odhodláni zachránit letošní úrodu, tím stoupl na deset. Nyní již jen stačilo sehnat nějakého rolníka, který by řepné pole okopal a situace bude zachráněna.

 

 

 

Kapitola devátá

Život si vyplňte prázdnotou

 

 

 

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá vesnice, kde začalo docházet ke katastrofální situaci, ale zatím naštěstí pouze z ryze hysterických důvodů. Pole sice bylo stále neobděláno a dokonce začalo zarůstat býlím (jak už tak tomu bývá, když nikdo nemá zájem orat a vláčet), ale situace ještě úplně kritická nebyla. Alespoň podle poslední dvou set stránkové zprávy ekonoma a bezpečáka. Dle jejich odborné predikce by se mohlo pole samo do podzimu okopat, rekultivovat a zasadit.

„Pane předsedo, chtěl bych se vrátit na svou původní pozici rolníka,“ vstoupil bez zaklepání do proutěné předsedovy kanceláře značně rozčilený analytik. „Už se na to naše společné pole nemůžu dále dívat! Chodím kolem denně do práce a je to smutný pohled.“

„Tak se nedívej,“ opáčil nevrle pan předseda, nečekaně vyrušen z dopolední managerské virtuální onanie. „Hlavně dělej své analýzy a zbytek se poddá.“

„Nic se nepoddá!“ pokorně namítl analytik. „Administrativa nám bují, ale pole nikdo neobdělává, takže pomalu začíná zarůstat plevelem. Co nevidět budeme ekonomicky na huntě, protože loňská úroda nám nevydrží věčně.“

„Jak to myslíš, kolego?“ chladně odložil své růžové brýle pan předseda. „Co má společného plevel s ekonomikou? Nechceš snad ohrozit fungování družstva tím, že nebudou k dispozici pravidelné analýzy produkce řepy? Kdo bude vyplňovat tabulky produkce? A kdo bude dělat seznamy všech již dříve vyplněných tabulek produkce a ty potom skartovat? To by byla administrativní katastrofa!“

„Stejně nemám co analyzovat,“ ušklíbl se analytik. „Pole samo rodit řepu nebude, a jakmile plevelem zaroste celá orná plocha, zahubí se nejen sazeničky, ale vyčerpá se i biologický potenciál půdy.“

„Kolegové, mohli byste tady na chvíli přijít?“ zakřičel přes proutěnou stěnu na ostatní značně rozrušený předseda. „Máme tady malou vzpouru! Náš nový analytik nám odmítá analyzovat úrodu.“

„O co jde?“ nakoukl do předsedovy kanceláře ekonom, který seděl hned vedle. „Jedná se o nějaký ekonomický problém?“ zeptal se, vědom si toho, že svou zprávu o rekultivaci pole sepsal předsedovi za úplatek dvou řep.

„Výhledově možná ano!“ odtušil předseda. „Kolega analytik by se chtěl vrátit ke své práci rolníka. Tím ale kriticky ohrozí fungování administrativního týmu.“

Mezitím přišli i všichni ostatní úředníci, probuzeni nezvyklým ruchem v předsedově kanceláři.

„Co se děje?“ zajímal se agronom.

„Tady pan analytik dělá potíže,“ ukázal prstem předsedův zástupce. „Podle čeho budeš plánovat nové plodiny, to vážně netuším.“

„Proč to děláš?“ zeptal se ho za všechny specialista výsadby.

„Protože situaci absolutně nezvládáte,“ bránil se analytik. „Vždyť nejste schopni sehnat ani jednoho rolníka, ale hlavně že jste přijali personalistu.“

„Co mi k tomu povíš!“ udeřil předseda na personalistu. „Je tady kritika tvé práce, proč ještě nemáme nějakého rolníka?“

„Pracuji na metodické instrukci, podle které bychom měli zvládnout přijímání nových pracovníků bez zbytečné administrativy,“ pochlubil se personalista. „Bude plná zcela nových postupů. Ta instrukce by měla být hotová do konce příštího měsíce. Potom jen stačí vydat opatření předsedy, to nechat podepsat a na měsíc vyvěsit k připomínkování.“

„Ale okopávat a sadit je potřeba už nyní,“ namítnul rebelující analytik. „Jestli do měsíce neokopeme a nezasadíme, nebudeme mít na zimu žádnou úrodu.“

„Takže jak to vyřešíš?“ zeptal se předseda personalisty. „Kdy nám konečně seženeš nějakého rolníka?“

„Jsem na všechno tak sám,“ bránil se personalista. „Není možné dělat dvě věci najednou. Dokud není směrnice, nemáme metodiku na přijímání rolníků. Pokud přestanu psát směrnici a začnu přijímat rolníky, nebudu vědět jak.“

„No dobře, to dává smysl,“ zamyslel se předseda a otočil se k analytikovi. „Dovolíme ti zcela výjimečně to pole okopat, ale po dobu okopávání ti budu muset snížit plat na pouhou jednu řepu ročně, jelikož jako obyčejný rolník nemáš nárok na managerský příplatek.“

„Tohle jsem ochotný obětovat,“ ušklíbl se poslední rolník. „Všechno je lepší, než aby nám pole zarostlo býlím. Stejně to za mě nikdo neokope, to už jsem dávno pochopil.“

Potom si vzal svůj starý rýč a motyku a odešel pracovat na společné pole.

 

 

Kapitola desátá

Pitomec přichází nakonec

 

 

 

Za devatero horami a devatero řekami byla jedna malá vesnice, kde vše výborně fungovalo. Řepa opět rostla jako divá a všichni se měli úžasně. Řízení družstva taktéž fungovalo dokonale, jelikož pan předseda problematiku vedení kolektivu zvládal i ve spánku, což mimochodem neustále dokazoval. A pokud by náhodou něco v návalu práce, či dřímoty, nezvládal, měl svého zástupce, který byl kdykoli připraven ho zastoupit. Agronom za pomoci přírody úspěšně koordinoval růst řepy a ekonom ji vždy zvládnul spočítat. Bezpečák se staral o bezpečnost všech a šlo mu to tak dobře, že se nikomu nic nestalo. Specialista a referent si žili sami pro sebe a mistr se vrátil ke své nejoblíbenější činnosti, buzerování posledního rolníka. Tomu to nevadilo, odreagoval se okopáváním.

Zatímco však rolník okopával, schylovalo se k privatizaci. Na poslední poradě širšího managementu, kde samozřejmě jakožto pouhý rolník nebyl pozván, došlo k jednomyslnému schválení, že společný majetek jest věcí nemorální (všechno patří všem, ale nikomu nepatří nic) a je tedy nutno privatizovat. Tím se samozřejmě vše vyřeší, jelikož nový vlastnický systém bude mnohem spravedlivější (každý se může ucházet o majetek, ale nikdo za nic nezodpovídá). Bylo tedy rozhodnuto o Sazeničkové privatizaci, kdy si každý může koupit za svou řepu jednu sazeničku a podle ní dostane přidělen patřičný kousek pole.

V tu dobu došlo k malé osobní tragédii. Jelikož byl bývalému analytikovi po návratu do rolnické pozice odebrán managerský příplatek za účast v širším managementu, jeho vilná manželka Vilma ho opustila. Natolik si za týden zvykla na život střední třídy, že návrat k proletariátu psychicky nezvládla. Již druhý den po odchodu jejího Jirky zpátky na pole se odstěhovala přes ulici k předsedovi, který si ji na několik týdnů ponechal kvůli kvalitní felaci a potom ji zapůjčil svému zástupci, aby se příliš sexuálně nevyčerpával a ponechal si nějakou energii na jebání podřízených. Jeho zástupce ho v tomto ohledu plnohodnotně zastupoval, a jestli neumřel vyčerpáním, zastupuje ho dodnes. Poslední rolník mezitím s motyčkou v ruce zaháněl chmury a zanedbané políčko proto začalo opět rodit.

A od těch časů všichni na celém světě ví, že stačí, aby pracoval jen jeden člověk z deseti, a všichni ostatní budou šťastní. Také bylo empiricky zjištěno, že tomu jedinému pracujícímu stačí nejmenší plat ze všech, jelikož odměnou je mu práce samotná. Největší odměna vždy přísluší tomu, kdo vše řídí, tedy předsedovi. Hned po něm ve velikosti odměn následují takzvané mozky, jako jsou agronomové a ekonomové, následováni administrativními pracovníky na nižších pozicích, což bývají bezpečáci, specialisté a referenti. Nějaký ten obolus se vždy najde i pro zástupce a mistry, kteří vykonávají práci středního managementu. Samotní manuálně pracující naopak musejí vždy dostávat nejméně, což je správně, protože jinak by mohli nebezpečně zlenivět a to by se už na tom světě neudělalo vůbec nic. A co je vlastně míněno tím světem? Snad jen sladké mámení řepy? Napovím pouze drobnou e-mailovou konverzaci mezi naší malou vesnicí a Oblastním ústředím, které kontrolovalo mnoho malých vesnic, přičemž samo bylo kontrolováno Nadnárodním kontrolním centrem, spadajícím přímo pod kontrolu Celkového kontrolního úřadu:

„Máš už konečně toho pitomce, který za nás bude okopávat?“

„Je to vyřízeno, šéfe, sám se přihlásil.“

„Tak se mi tam neflákejte, jinak se na vás přijedu podívat!“

A to je asi tak všechno. Jestli náhodou nějakému čtenáři na konci této ságy chybí morální poučení, tak vězte, že si ho musíte najít sami. Nemůžu za vás dělat všechno, jsem na to přece úplně sám.


5 názorů

Pane Prosecký, máte pravdu. Bylo to zde jednotlivě - na pokračování - nyní zkompletováno jako sbírka. Sbírku ovšem nutno založit přes nové Dílo - toš tak:)))


annnie
15. 02. 2021
Dát tip

Vtipné. Dlouhé, ale vtipné. Tip a.


Prosecký
15. 02. 2021
Dát tip

Kamile, to už tu bylo, ne?


Ahoj. Máš pravdu, dávám pryč z doporučených - vložit dílo je jediný způsob, jak založit sbírku:)))


Gora
15. 02. 2021
Dát tip

Já jsem to zde četla /pod jiným nickem/ a už tehdy se mi to líbilo. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru