Meditační

 Když stane se, že na prsou tlak sedí

a člověk, sklíčený, se jen tak potácí

Když v sobě sám klouže jak po náledí

když přítomnost ho neustále svědí

když marně vyhlíží svit slunce v oblacích

Pak pomůže, co někde uvnitř dřímá

mně aspoň určitě to velmi pomáhá

když dívám se, jak střechy hladí zima

a dojme mne, co jindy nedojímá

Dívám se na řeku svlečenou donaha

 Sníh na věžích jak řasy oči krášlí

a mostní oblouky jsou dlaně zdvižené

jež drží čas – ten pod nánosy zašlý

kde plíce zdí se zalykají v kašli

než další svítání ho opět vyžene

Zde cítím tep, jenž nikdy nepoleví

tep dějin zarostlých do domů v okolí

boj husitů a jejich zvučné zpěvy

též porážku, již Bílá hora zjeví

a která národ náš tak těžce proškolí

 Pak dojde mi, jak hledím na průčelí

že je tu něco v nás, co sílu dodává

však tehdy jen, dokud sám člověk čelí

všem nesnázím – a pilný je jak včely

Pak jednou odezní i tíseň bodavá

V tu chvíli vím, co nazývat smím vlastí

svým krbem, domovem, v němž nikdy nejsem sám

Rád poslouchám, jak sníh pod kroky chrastí

a rázem vím, že vždy je cesta z pasti

již právě v dějinách své Prahy nalézám…