Sněženky a bobr

Sněženky a bobr

Čekali jsme, že neplánovaná změna v novém životě Majky a Miloše, jež nastala, když se ujali zahrady a rozmazlují ji jako děcko, potlačí u nich chuť zúčastňovat se našich výprav do lesů a hor, o což se po přistěhování do Krnova tak vehementně zajímali. Ale to se zdálo jenom na začátku. Už jim otrnulo, už všechno běží, jak běžet má, není důvod bohulibé výlety zanedbávat.

Hned na jaře, tři čtvrti roku po koupení pozemku, dali se nalákat na slavné vítání sněženek v lužním lese za Osoblahou.

Avšak sněženky – v­ druhé půlce března naplno rozkvetlé – nečekaně zapadly sněhem, tak jako celý širý kraj. Napadlo ho čtvrt metru a stále se přisypával a nahrazoval úbytek sleháním a sublimací. Byla tu nová zima.

Až za tři týdny, týden po mrazivých Velikonocích, dostavilo se vytoužené tání. Ihned jsme spěchali na kontrolu, napjatí, v jakém stavu sněženky najdeme. Připojila se k nám rodinka Ježničáků, i s černým huňáčem Darkem.

Když tam, kam nejdál jsme se po špatné cestě odvážili dojet, vystoupil Miloš z auta a podíval se k obzoru, k šedivému, dosud neprobuzenému lesu, o němž jsme prohlašovali, že je to ten sněženkový, zavrtěl hlavou:

„Tam já nejdu. Počkám na vás tady.“

„To by ses načekal!“ řekl jsem. „Není to tak daleko, jak se ti zdá, ani ne kilometr.“

„Na moje nohy je to daleko.“

Jeho starší sestra Jana řekla přísně: „Nevymýšlej si, tady máš,“ podávala mu šroubovací hole, co od děcek dostala nedávno k narozeninám. „Čekala jsem ty tvé výmluvy, tak jsem ti je rovnou vzala.“

Rozpačitě po nich hrábl, ale k vykročení se neměl. Až se s povzbudivým naléháním přidala děvčata nešetřící milými úsměvy, teprve se pohnul.

Chlupáče Darka si vzaly na starost Klárka s Kačenkou. Ti tři se hrnuli dopředu.

Trním zarostlá cesta se táhla rovně podél hluboké strouhy, co odvádí do blízké řeky vodu z rozsáhlých rovinatých polí. Dnes tudy uhání bystrý proud, blýská se pod trnkovým porostem spádného břehu. Dole u vody rostou vrby.

Couráme se daleko za děvčaty. Lesák Jarda se nutí do našeho tempa, nehoní nás, nebručí, trpělivě se s námi loudá, prý z úcty k šedinám. Tak má dost příležitosti mít oči všude, a proto si všiml divného pařízku v křovitém svahu strouhy. Zastavil se.

„Vidím dobře? Že by bobr?“

„Kde by se tady vzal,“ divila se Taňulka. Já taky: „Nikdy tu bobři nebyli, chodíme sem každej rok.“

Po zaostření zraku však jsme jeho neklamnou stopu poznali: „Máš pravdu, bobr!“

Všichni, jak docházeli, se u nás shlukli: Jana, Majka, Miloš. Dole u samé vody stál malý vrbový pařízek kuželovitého tvaru, opodál druhý, a ležel tam kmen s dolním koncem do kužele ostrouhaným. Jasný výsledek bobří práce, podle zašednutého dřeva už z loňska.

„Nějakej mladík z daleka, co ho rodiče vyhnali do světa,“ rozumuju, „hledal, kde se usadit. Jistě šel zas dál, co by tady dělal?“

Taňulka nepřestávala chválit svého Jarouška, jak je pozorný, jak mu nic neujde. Potřebu chválit má vrozenou. Po své mamince. Je to milá vlastnost.

Děvčata vpředu se bavila s Darkem, který se prodíral křovím, čmuchal, po něčem pátral. Došli jsme k nim a uviděli dole přes koryto ležet čerstvě odhryznutý kmen trnky. Darek šmejdil okolo, nasával neznámé stopy.

O kousek dál rostly z jedněch kořenů tři mladé duby tlusté snad třicet centimetrů, všechny v „bobří“ výšce dokola ohlodané; kůra pryč, uprostřed zužujícího se prstence bílé dřevo, po okrajích dlouhé škrábance hlodáků v narudlém lýku.

Přece jsme tě načapali.

Hospodaří si tu jako doma. S prací však zdaleka není hotov. A kdo ví, jestli to vůbec má za práci, na tvrdém dubu si možná jen účinněji než na měkké vrbě obrušuje svrbějící hlodáky, které stále dorůstají. Jestli ty tři kmeny svalí, to se uvidí, může to trvat roky. Ale taky se můžeme mýlit a budeme překvapeni, až přijdeme příště.

O kousek dál se pustil do dalšího dubu. Poblíž přepažil tekoucí vodu přehradou z natahaných vrbových kmínků a větví. Není dokončená, místy propouští, ale hladina nad přehradou se už teď drží o pár centimetrů výš než voda, co z ní dole vytéká a kterou o sto metrů dál polyká zvednutá řeka, ženoucí se strhujícím proudem okolo.

Taňulka přidřepla a v udupané hlíně prohlíží stopy tlapek; našla též otisk ocasu, páté končetiny, jež slouží bobrovi za veslo i kormidlo a k mnoha dalším činnostem; jsou tu vidět všechny jemné vlnky svraštělé kůže, každý záhyb.

Copak si asi počne plaché zvíře v lesíku jako dlaň, dělám si starosti. Jak daleko v Polsku či u nás se jeho rod tak namnožil, že chlapík putoval až sem? Tady se těžko usadí, je to tu malé. A to ještě někdo vyklopil hned u bažantího zásypu fůru petlahví a prorezavělou ledničku, snad aby se nezapomnělo, kde žijeme. Kdopak to tu asi uklidí? Není to jen tak, Jarda a jeho rodinka by mohli vyprávět o uklízení příměstského lesa u nich doma. Ale tady, na ztracené vartě? Kdepak, tady to zůstane. Na věčnou památku naší převratné doby.

Naléhavou potřebu léčby krásou nám naštěstí přinesly neporušené koberce sněženek, naplno rozkvetlé před třemi týdny a teď osvobozené od sněhové duchny. Neutrpěly žádnou újmu; jako by se právě probudily ze zimního spánku, vesele vystavují své bílé zvonečky na všech rovných pláccích, co jsou od sebe odděleny strmými břehy příkopů a tůní. Dnes již nejsou samy, v jejich bílé záplavě se na nás žlutě usmívají ostré půlměsíčky nízkého křivatce a tu a tam se zamodrá pohárek plicníku.

Ta pohoda tu zatím vládne jen proto, že dlouhé studené přítmí zabránilo v rozletu dravým kopřivám. Teď začínají dohánět, co zmeškaly, už lezou ze země, nabité brunátnou bojovností. Za pár dní utopí celou sněženkovou krásu v žahavém pekle, jak je zde každoročním pořádkem stanoveno.

Blahořečíme si, že jsme to stihli právě včas.

Zatímco jsme se my na zemi trápili i radovali svými objevy, nad luhem sem tam nepokojně přelétalo hejno hřivnáčů a sedalo na nejvyšší, dosud holé topoly. Vrátili se z dalekého jihu a nastává jim čas loučení. Staré páry se co nevidět rozlétnou do svých hnízdišť, mladé, které se teprve bublavě namlouvají, vydají se hledat hnízdiště nová.

Sledoval jsem, kdy to Miloše přestane bavit a zalituje, že nám naletěl. Pořád nic, naopak, zdálo se, jako by pookřál, o půjčené hůlky se opíral zlehka, snad jen aby Jana neřekla. V dobrém rozpoložení vytrval až do návratu k autům. Překonal i zcela bezmasý piknik, jímž nás Jana štědře pohostila. V rašící trávě jsme se posadili na mírné vyvýšenince na kraji louky na bundy, svetry a deky, neboť země byla jedovatě studená. Každý něčeho okusil, někdo se i nadlábl; až na Darka, kterého Kačenka uložila kousek od nás do stínu lípy. Pes musí vydržet až do večera. Snáší to dobře, dělá, že nevidí, jak se cpeme.

Když jsme se od snědeného krámu sbírali k odjezdu, prohlásil Miloš, že tak příjemný a poučný si obyčejný půldenní výlet nepředstavoval: „Příště jedem zas, to naše rozmazlený děcko se samo doma za tu chvilku nezbřídí.“

„Uvidíme,“ řekla Jana opatrně, avšak uspokojení z bráškovy proměny neutajila.

Spokojení jsme jeli domů: dvě auta před námi do Krnova, my do Petrovic.

Před křižovatkou, tam kde se vpředu začíná rýsovat panoráma hor, zablikáme a zamáváme si. Oni odbočují doleva, my jedeme rovně, vyhoupneme se na kopeček a před námi se do šířky rozestřou naše hory, ještě plné sněhu, zatímco sami jedeme šedivě zelenou krajinou. Po chvilce pomalu projedeme třemi spojenými vesnicemi na březích potoka, co se vzadu za námi mění v řeku Osoblahu, a vjedeme do Petrovic. Sněhu na pastvinách a v lese stále přibývá.

Jsme doma. V zelených miskách po roztálém sněhu na zahrádce kvetou sněženky a bledule, na skalce, z níž jsme sníh dopoledne odházeli, ukázaly se už talovínky a podléšky.

Teď to půjde rychle. Příroda zpoždění dohoní; koncem května bude mít všechno pod kontrolou, jako každý rok, sama si ani nevzpomene na zdržení ve vývoji, jež si připravila třemi týdny sněhu a mrazu v čase jarní rovnodennosti.

*

Tímto prvním jarním dnem, který se letos dostavil až skoro uprostřed dubna a který je napevno zanesený v babiččině věhlasném stolním kalendáři, přibyli dva věrní účastníci našich vlastivědných cest. Do šplhání po skalách ovšem si nedovolíme nikoho nutit. Ale i to se dá vyřešit k obecné spokojenosti, vždycky se poblíž cíle najde útulná hospůdka k příjemnému čekání.

*

Když jsme za čtrnáct dní jeli ukázat bobří hospodaření Miluščině rodince, která přijela z dalekých Čech na obvyklé setkání v Petrovicích, čekalo nás zklamání, našli jsme hrázku na potůčku rozmetánu, hryzance na dubech zčernalé a nikde nové stopy.

Tak přece: stavil se tady zkusmo při hledání nového domova a my jen šťastnou náhodou jsme se mu připletli do cesty. Nechci domýšlet druhou možnost, již připouští Jana: že byl odtud vyhnán, či dokonce zabit.

Po sněženkách ani památka, vše již přikryla záplava kopřiv. Jenom hromada pestrobarevných plastů a bílá lednice z ní vyčnívaly.

Aby Miluška nemyslela na zklamání a kluci se psy aby se vyřádili a trochu unavili, vedli jsme všechny dolů po proudu, až tam, kde řeka Osoblaha přibírá zleva černou vodu Prudniku a ta se málem až po státní hranici odmítá s její světlejší vodou promíchat.

Vloni jsme sem na soutok přišli právě po povodni, která jeho podobu drasticky změnila. Pravý břeh Osoblahy, ten náš, o metr ustoupil. Zřítil se do proudu, zmizel ze světa. Do nicoty se s ním propadl též osamělý keř hlohu, který tu výspu držel přes mnoho povodní, až tentokrát ji neudržel. Zeje tam holá, svislá, hluboká strž. Přišli jsme k ní po kamenitých nánosech odkrytého dna. Hned jsem si všiml tenkého pramínku zkalené vody, jejž řeka, po tání již uklidněná, odnášela zpod úpatí hlinité stěny. Pomyslel jsem si, zda ta čerstvě vysazená alej na hrázi nahoře, co má chránit přilehlá pole, vyroste dost rychle, aby v kořenové vrstvě nahradila staré topoly, z nichž některé začaly podléhat hnilobě a – j­­ak je u nás zvykem – p­ro pořádek byly skáceny všechny. Tady dole si řeka po zrnkách ukusuje sypké zeminy z rozbolavělého břehu a já myslím uprostřed klukovské zábavy s hledáním barevných kamínků, račích klepet, škeblí, vrháním žabek a počítáním poskoků jenom na ni, na řeku, že ona má jiné zvyky a jiné plány než my. A čas od času i větší sílu.

„Dědečku, ukaž, jak se správně hážou žabky.“

„Cože…?“

„Žabky.“

„Musíš si najít co nejplacatější oblázek.“

„Tak mně to ukaž.“

„Tady, podívej, vidíš? Třeba tento. Takhle ho vezmeš, ukazováček opřeš o hranu, abys ho hezky roztočil. Musí se hodně točit. Tak, ruku co nejníž, ještě níž, až k hladině, no, a mrskni. Vidíš, dobře jede. Zkus to znovu.“

Jsem zpátky, už zas v té nejpřítomnější přítomnosti, nevšímám si toho, co sám neovlivním, tím míň to chci napravovat. Danka učím správně vrhat žabky a on má radost z každého malého úspěchu. To je jeho současnost. A neochvějná, důvěřivá budoucnost. Protože – c­­o se jednou naučíš, bude tě provázet celým životem, ať je to jakákoli maličkost.