Hirošima blues

Jak dřevo na popel shořelo nebe

z hvězd zbyly uhlíky řeřavé jen

čas po mě vteřinou já po něm chlebem

vzbuzený právě jsem v prostor a sen.

A zdá se, že venku ptáci snad sněží

to kapky šedé jsou deště jak cín

a psi jak oblaka za čímsi běží

snad najít cosi jak stopy mých vin.

Tráva je polehlá a voní nocí

v ní srny ulehly do rána až

a my jsme touhami navěky horcí

ty jako oheň jsi já svící zář.

A stromy vrhají již stíny Hirošim

na zdi i na tváře výpravčích dnů

a pravda, vkrádá se bolestně do očí

žiletka svítání rozřízne kruh.