Zády k tobě

Zády k tobě V matném světle ohně planoucího z krbu sedím nahá, sedím zády k tobě, prohlížím si šedé fotky, co ztratily svůj smysl díky tobě. Otočený zády díváš se z okna, mlčíš, a tak mlčím taky. Ani nevím, proč tam tak stojíš, snad sníš, snad pozoruješ mraky. A mě napadá, jestli si ještě vzpomínáš, ale jak bys mohl zapomenout? Stačí jen ze země mě zvednout, ale ty bůhví koho v duchu objímáš. Vzpomínáš si, jak jsme tančili a ty jsi zpíval, hlas se ti chvěl. Ale bylo to jen jednou, bylo to dávno a bylo to tak, protože tak jsi to chtěl. Vzpomínáš si na procházky v dešti, kdy kapky nás šlehaly jako bič, kdy pila jsem z tvých mokrých vlasů, ale to všechno je taky pryč. Už je půlnoc a vzduch je tak teplý, poslední fotka přede mnou leží, to nejsi ty, někdo jiný na ní běží, ten, kterého si s tebou spletly. Ten, kterého si s tebou spletly moje oči nocí zaslepené, jeho ruce se do mých vlasů vpletly a zůstaly tam navždy zapletené. To je ten důvod, proč už nemáš co říci, ale máš aspoň čeho litovat, když už ti nepatří můj pohled zbožňující, můžeš naše mrtvé city pochovat.

---