V jedné ze svých skutečností…

V jedné ze svých skutečností byl šťasten. Ve druhé vážen spoluobčany, ve třetí úspěšným byznysmenem, ve čtvrté byl obletován ženami… Takových skutečností, pokroucených, falešných zrcadel měl na tisíc.

            Zjistil, že jakási žena, kus cesty před ním, kopíruje každičký jeho pohyb… styl i rychlost chůze. Do tváře jí neviděl. Jen její šat, jen její záda. Když zrychlil, i ona si pospíšila. Když odbočil, ona též. Napadlo jej: „Kdo z nás dvou je loutka? Vždyť se nedívá? Ale vždyť já mám svou svobodnou vůli, záleží pouze na mně, jak se rozhoduji… Jak by ona mohla vědět…  Záleží? Mám? Jak bych to mohl být já?“

            Později jej zaujal pohled na dívku chlapeckého vzhledu. Vždy tam seděla. Vždy se stejným, nepřítomným pohledem. Výrazem lehké krásy. Teprve po letech si uvědomil, že je tam stále. Že se nemění. Že nestárne. Když nádraží zbořili, dál ještě na tom místě sedávala…

„Karma je jak běh po kamenech přes dravé říčky, z břehu na břeh, přičemž potkáváte mnoho lidí, a tu Vám něco dají, vtisknou, s úsměvem, do ruky… abyste to jen o chvíli později, lehcí a šťastní a skotačiví, předali dál. Na chvíli se pokochali krásným darem, za okamžik se radovali darováním. Jenže ti, kteří shromažďují, nechtějí dát, nejsou lehcí, těžknou… až spadnou do dravého proudu… jež je pohltí zapomněním…“