ČLOVĚK VLKU ČLOVĚKEM

Skryje stud i vlastní bouři,

Zabije poslední pohled na nebe,
I na tebe,
Neustoupí šiku v kutnách,
Je mu to úplně putna...
To by dřív krve dořezal,
Vzplanul hrdostí vrahů,
Pohltí trny růží i fronty před Paříží,
Přesýpá bídný dech a vzklyky,
Lačně hltá očima tušené vjemy,
Neskýtá mu vůbec touhy spěch,
Však přece je znalý,
Stisknout ty správné kliky.

Pohřbít hada smí jen tak,
Pohltí každý smích,
Můžeš ho mít ráda,
Laskat ho po nocích,
Nehynouce...hladce...obrace,
Krále bez koruny a kamení,
Vždycky poznáš v davu,
Je mu cizí splín,sám ho spřádá,
Nenahlíží už do pavlačí,
Když mrtví ráno odletí,
Odvane jejich snaha být,
Klíče nemáš ve světnicích,
Ani u nevěst ve zbroji,
Což teprve v kapsách,
Může se stát cokoli.

Podrobit se neuráčíš,
On uzurpuje vlastní déšť,
Pláštěm mu je zášť lišek v bezvětrných nedělích,
Neměj mu to za zlé,
Že ztrácí hlavu i svou nit,
Pořád,zas a zas,
Kritika smí vzdá se vlastních křídel,
Spolknout rtuťovitý jas.

Je tu den co noc,
Pořádá lety do jabloňových sadů,
Je tmou i světlem hvězd,
Je nocí i dnem cest,
Zná zkázu do poslední litery,
Nešetří pochybností na spletí těch slov,
Olizuje posedlostí hladový kov,
Nárokuje pohled moudrých sov,
Nemá klíče ani zábrany nahých těl,
Zámky,domobrany,
Leží při soumraku v křížích poměnek,
Štká tam ve tmě,
Rezaví,
Bez bázně a hany parazituje na zdraví,
Na hlavu se dávno nestaví.

Netřeba ctít faleš uctívaných koutů,
Když oči pálí v zrnku soli,
Hnisá každý pokus vstát po ráně,
A po úderu zvonu,
Ticho a krkavci řvou za zdí,
Pozdní veselí na úbytě,
Dobré se větším hnusem oplácí,
To viděné se v prach obrací,
Lidé hynou,
Měsíc hřímá,cizím peřím se líčí,jak levná děvka se maluje,
Křiví naději nad zákopy loňských zim,
A dál...opile se potácí,
Všichni co jsou tví,
Co znáš od první cigarety,
Opouštějí svoje dómy,
Zapomněli strach a pud sebezáchovy,
Zůstávají jen oni,
Věrní do poslední kosti,
Do posledního zubu,
Zavile spící v měděném jitru martových polí,
Vlci.