OSMÉ NEBE

Ty,Králi v polynyách,
Nech doznít hudbu mízy,
Chladné prsty vezmou úpis klasiků,
Opustíme rána měst a dluhů,
V ledu se smí napříště snít,
Honem,nejpozději ihned,
A dopít láhev bez bázně a hany.

Boj se odkládá na určito,
Odlož tančící masku,
Než odhalím křídlo netopýra,
Newtone,můj milý,
Poznám zákon bílých očí,
Zabalených do mastné zkázy loděnic,
Zpívej fialovému dýmu.

Vnikáš okny svých vzdušných zámků,
A růžových brýlý,
Obroučkám navzdory,
Každý den je posledním,
Poprvé jsi hrdinou opia,
I sklenice nebude vždycky plná,
Tak strhni mříže svých zvyklostí.

Vrať se do dávných včerejšků,
Když jsi navlékal ten prsten,
Vplétal kvítek do vlasů,
Bez mrknutí vypíchlého oka,
Lehkomyslný,
Šperk není všechno!
Zima je věrná v každé noci.

Akademie lůzrovských umění,
To je má svatá pouť,
Zrazen nožem v zádech,
Přehluším i chlad sobích cest,
Tak si připij na zdraví,
Když tě už opouští,
Nanečisto.

Lucernám,
Zapaluji lýtka,
Kalný vid se těžce vzpíná,
Před prahem nahoty a lásky,
Přestaň hladit ježky proti srsti,
Když zavírají zlaté brány,
Bez klíčů,jež končí v kanálech,

Ani bronz,ani jiný kov,
Skončili jsme bez účasti,
Není důležité prohrát, ale všem se pomstít,
Trpělivost!
Choďte bosí a bojte se strachů za dveřmi,
Neklepat!
Doma je doma.

Přišel,
Neodešel,
Zůstane hladový až do morku kostí,
Zase to nějak dopadne,
Nejspíše shora dolů,
Schovej hlas i ústa,
Dokud mají hlad.

Opatruj se,schoulený pod zámkem,
Za okny je sytý hluchý svět,
Má pod svícnem schovanou tmu,
Nad čepcem mu visí vesmír plný zlozvyků,
Rozpustím mu hněv s ledem,
Aby vzplály tvou výjimečnou chutí,
Protřepat,nemíchat.

Tak se topím z plných plic,
Polykám sousta křiku a voskových figurín,
Co rve mi slepý hled,
Alespoň okoral mi chléb pod talířem,
Tak mohu v klidu mnout naději,
Hlavně neztrácet hlavu,
Však zase bude hůř.