HALIČ

Kůra stále ctí ten nůž,

Jeho nenasytný lesk,
V hrobě dala jsi mi svoji růž,
Z jasné hvězdy drásavý blesk,
Závazně,nedbale chabý pach,
Tisknu tvoji dlaň,
A mám strach...
Nehodný hladit bílou saň,

Pláň neslyší další jejich krok,
Pálí tenhle známý stín,
Snad uplynul víc než rok,
Rozerval nás ostrý klín,

Pod opukou zmijích chvil,
Řine se ten hnus,
V žilách promile promíjí tvůj kvil,
Smrt je jen malé bezvýznamné plus,

Vrávoravě,liknavě,krok sun krok,
List opadá i z dubu,
Zbývá poslední lok,
Znetvořená líc bez odporného rubu,

Popel pochybností se rotptýlil,
Prchlivý smích taky přestal hnít,
Ráno stíny z očí smyl,
Déšť,on se snaží špínu pokaždé skrýt,

Tedy zahal už ústa plná hnisu,
Slyším tohle ticho v drátech znít,
Když epitaf si píšu,
Pod kamenem a párám černou nit,

V tichu ti vítr vlasy černé nečesal,
Obrázek smáčela krev mých očí,
Démon se zas jednou načekal,
než peří načechral,
To bylo tenkrát,co si teď počít?

Bohabojné klamy bohorovných soudců,
Křivé předsudky u svatého mučení,
Rozpíná se do všech šerých koutů,
Bolí vždycky loučení?

V zemi nikoho,
Kdo z koho,
Tak do toho!
To je to ono!
Dole,níže než v korunách,
Jateční vláda obsáhne ten prach,
Jediným obětím,
Jen těch obětí!
Všechno se má zkusit,
Takže i umřít?


Bodák padá do pcháčů,do bodláčí neviny,
Obnažen pohledům bratrů ve zbrani,
Krysa hlodá vždy na kost přesně,
To zase byla hlídka,unikli jsme těsně,
Jen jsme padli,znavení,
Jen jsme mrtví,ztracení,
Jen jsme rozlámaní,roztrhaní,
Zpola akorát,trochu na rozhraní,

Zamotám ten uzel Gordický,
Musí přijít jiný Alexandr,
Jsem totiž příliš cynický,
Proto vydal jsem se na tenhle vandr,

S panem Ernestem obhájím si vlastní moře,
Kristián pozvedne svoji číš,
Až obloha se zbarví modře,
Už mi Ester nepiš,

Neviděl jsem jiné jaro,
Více bych nesvedl zazpívat ti v mukách,
Jinak žít by se jistě dalo,
Ale spočinu v šedých rukách...tam v lukách...osud puká...

Copak mi zašeptáš pláčem,
Když narovnáš můj kříž?
Zbytečná námaha chytat dým nad horou,
Posunout ji k víře nemohou,

Přijdou,
Oni přijdou,
Uvidíš...
...všechno smíš.
Tím spíš.
Kolem a kolem,
Rozervaný šatů lem,
Mohu zase vidět...
...jedním okem přivřeným...
Tak i já když on smím...
...doteky drápů...
...už tě chápu.

Vyznání jsem psal ti po nocích,
Ale pěna vždycky spadla,
Došly noty v ovacích,
Chudobka v křiku děsů zvadla,

Naděje zmírá první před krysami,
Jež prvé opouštějí loď,
Nestůj za bouře pod lipami,
Nestůj a choď,
Bloudit smíš,
Svíhet se v nesnázích,
Vzplanout láskou coby vích,
Durman se ti otevře a svěří tajností,
Jinotaj tě pozemské vazby oprostí,
Nešlapej zase na kamení,
A hlavy kolejnic,
Když staré panny tlejí,
V horečkách omladnic,

Nesetmí se víc,
Když dvakrát otočíš se v prach a svážeš nic,
Ani pruty Svatopluků ti nepřinesou vládu věcí tvých,
Vrať kámen mudrců,
Ty nejzbabělejší z pokorných,
Otců...

Pojď,
Svůj hlas mi váhavě vhoď,
Než shoříš v metropoli nad Seinou,
Než hlasy v mozku mě udolají,
Zaživa sežerou,
Úplatky masem neberou,
Dej mi soudnost co se válí v lučním kvítí,
Vůně ženy cítím,
To hnilobný je dech,
Tomu říkej odteď pech,
Ctím matku svou i otce cizí,
Než navždy z očí sejdou,z mysli zmizí,
Stříbro hodin zhltne faleš ryzí,
Zase přijde jiný pán,
Klaň se stálý vírou v ten jediný plán,
Král je mrtev...
...tohle nebude asi víno,to je jistě krev...
No a co?
To by šlo.

Tak tedy hlas ti prodám,
Vždyť na to už dávno šetřím,
Co oloupil jsem žen,
Abych dal tobě málo jen,
Malý sen,
Jeden hezký den,
Za pár omšelých stříbrných,
Za úsvitu hluchých tich,
Hodiny nebijí sonet v lískových keřích,
Mám snad vrátit čas,nevím,
Když v díře ležím,
Počítám krev na prstech jedné ruky,
Druhá se poroučí,
Hrubě odloučí,
Syrový mráz,
Stojatá voda,stoletá hráz,
To zlomí ti vaz,
Jde to rychleji než snáz...

Ďáblu,draku,
To je jedno tělo,víš,
Dnešní noc víc než ona smíš,
Vyplazím se jako smrad z tohohle vraku,
Moc krátkých nožů i javorových praků,
Daleko od posledního kroku,
Kam jinam,než do světla?
Kam nemohu jsi odešla...
Neuslyším více němou bolest v polštářích,
Celé je to o tvářích,
Tak netvař se tak zmoženě,
Skryj ruměnce,hrom tě dožene,
Odměř mi chlad ve špetkách,
To je můj poslední tah,
Dámou...
Stromy se lámou.

Ať mohu sklidit starý lán,
Než pokryje ho plísní touha vlahých písní,
V omaku konopných lan,
Naději mám,
Tlačí mě ke zdi nářků,
Jářku!
A co mám,sám nedám,
Tak si s tím už hlavu nelam.

Nějak bylo,nějak bude,
Smích chorých myslí jasnou hudbu hude,
Vyrazil jsem přece zhynout do světa,
Zima nad hnízdy už přelétá,
Čas hlodá i mou ratolest,
Hryže mě tvá podlá lest,

Z ohavnosti linoucí se zlatá nit,
Prostá žíla pod svícnem bludů,
Teď je čas hodně pít,
Zahnat nebezpečnou nudu,

Odpírám moc svých múz,
Ony už jsou prodané,
Nahé,rozverné a oddané,
Procitly v otroctví,
To i hlupák zřejmě ví.
Vydané jen jemu...
...moje mysl plná zvrácených vjemů,

Jdu také vzít kalich kyselosti,
Svařený s ječmenem,
Longine můj,
Stůj!
Než zavřu oči,
Než to hudbou skončí,
Dej jí můj list,
Z těch rozlehlých míst,
Utržen za hořící noci kostelů,
Nesmí ho však nikdy číst,
Než si v snítkách dechu ustelu,
Zavřu oči a pustím opus pro Elišky a jejich růže,
Kdo ví,co stát se může.

Osudová,
Kolikátá?
Z posledních snad,
Nech ji pro ten zvrat,
Chvíli hrát,
...nedal,má dát.